Nokturno.net / články

Tak, a teď už víte o čem to je. Helenka Součková je žákyní 2. třídy ZŠ v Ničíně a má to docela těžké – tatínek v americe, Kačenka a Pepa (to jsou rodičové) jsou „komedianti“ a nepřátelé komunismu, ke všemu je tlustá a říkají ji Mobydyk. A tahleta Helenka vypráví parádní příběhy, většinou o tom, co se kolem ni děje, co dělají různí známí a jak strašně vaří ve školní jídelně („V naší jídelně většinou vařej dost divný věci. Hlavně šunkofleky, rizoto a potom takový šlachy, nebo jak se tomu říká, takový ty bílý, průhledný, tvrdý kousky, co jsou mezi masem a masem, a k tomu kolínka, studený brambory, studený knedlíky a hnědou smradlavou omáčku. To jsou nejčastější jídla. Někdy ještě bejvá k tý šlaše dušená mrkev. To je taky moc smutnej oběd.“).

Všech dvacet kapitol se odehrává v době normalizace a právě tím dětským koukáním člověk pochopí absurditu oněch let – v náznacích a postřezích osmileté dívčiny, která ve škole nesmí recitovat a její obrázky nesmí na nástěnku. Rovněž v útržcích rozhovorů „těch dospělých“ – různých postav, které se buďto přizpůsobí, nebo se přizpůsobí jen tak na oko, nebo umřou.

Ale Hrdý Budžes není jen o komunismu, myslím si, že je taky trochu o ztrátě schopnosti koukat dětskýma očima, o ztrátě představ, kdy se z mikuláše a čerta vyklubou kulisáci z divadla, Ježíšek není, ale co hůř, „Hrdý Budžes nebyl ani indián ani partyzán. Hrdý Budžes nebyl vůbec. Hrdý Budžes je jen – hrdý buď, žes. To je ještě horší, než kdyby to byl komunista.“

A tak by možná stálo za to o tom chvíli přemýšlet, třebas skrze tuto knížku, která je plná přívětivého humoru, který je takový jakoby plyšový, trochu cynický, ale upřímný, zkrátka je napsána opravdu mile, podobně jako Bylo nás pět, ale je o něčem trochu jiném, možná i vážnějším…