Nokturno.net / články

První část série o Černém Roganovi začíná vcelku krvavě, uvadí nás do slovanského prostředí (juchů, konečně si přečtu echtovní slovanskou fantasy) a ačkoli jazyk zůstává soudobý, je vkusně špikován historickými názvy, jmény a neposledně pojmy ze slovanské mytologie. Příběh je v celku lakonický - Rogan se žene za pomstou a jeho brzká společnice - vědma Mirena za bohatstvím. A protože mají oba stejnou cestu, dají se dokupy. A pak už se hlavně seká, kuchá a drtí, krev teče a střeva létají do všech stran. Škoda.
Spád příběhu je vytvářen krátkými kapitolami a odstavci avšak přibližně v půli knihy se čtenáři může zdát, že se napětí poněkud vytrácí. Vízězství Rogana je tak nějak předem jasné a přežití klíčových postav vzato kolem a kolem také (Snad jen mlhovce Libuši jsem oplakal - "Dobrá, zkrátím to, poškrábal se tvor ve vlasech. Jsem mlhovec a jmenuji se Libuše. Pyšně zvedl hlavu a zatvářil se, jako by na něco čekal. Rogan nehnul ani brvou. Libuše, zopakoval krátkonohý, jako ten bájný český kníže. Slyšel jsi přece už o Libušovi ne? To jméno sis dal sám, že? Jo, přikývl mlhovec hrdě..."). Přišlo mi, že všechny hlavní postavy jsou si dosti podobné - klaďasové a při tom křiváci, kteří mají podobný smysl pro humor a analogický vkus co se výběru nadávek týče (favority jsou zejména "perunovy koule" a "perunovy sračky"...).
Kniha je psaná čtivě, některá místa jsou však vykreslena malinko nesrozumitelně a těžko si lze některé situace představit. Tu a tam se objeví překlep (třebas hned v úvodu knihy, kdy je sedlák Ožeg zasažen do levého ucha, záhy mu však krvácí pravé...), ale to jsou jen drobnosti. Dle mého však pokulhává zpracování, které jaksi vyvolává pocit, že se pořád nic neděje. Akční scény vyznívaji tak nějak otřele filmově a mají klasický průběh: objeví se některá nadpřirozená bytost (nebo jiné nebezpečí) a klaďas hrdina to vyřeší. Tento model sic přeruší smrt hlavního hrdiny, ale nebojte, on zas tak úplně mrtvý není, protože bohové jsou mu nakloněni a on je, no prostě je to klaďas. S tím souvisí relativně časté výjevy "z Roganovy hlavy", tedy rozhovory bohů, bůžků a démonů, magické výjevy a souboje. Výtečné, leč místy brzdící děj.
A jak to všechno dopadne? No... nerad bych něco prozrazoval, ale... dá se to čekat.

Tedy, kniha Ďuro Červenáka rozhodně patří k tomu lepšímu, co čeští, potažmo slovenští autoři produkují. Otázka zní, je-li to v kontextu veškeré dostupné literatury dostatečné ohodnocení. Jsa člověkem vysazeným spíše na přemýšlivé čtení, vrstevnatý příběh a nebo rafinovanou akci nedoceňuji explicitní násilí pospojované v rámci jakkoli zajímavého námětu. Přesto fanouškům fantasy (a zejména milovníkům Sapkowského, jehož vliv je v knize patrný) knížku doporučuji, minimálně proto, aby přičichli k lákavému (a dobře podanému) prostředí slovanské fantasy.