ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / diskuze

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Diskuse k dílku: Barvy. Část XXV. Sledovat diskuzi přes RSS rss.
Než se pustíte do diskuze, přečtěte si pravidla pro psaní komentářů.

Pláč Tacvšd
Je můra noční
Slepota oční
Smrti myšlení
Života zlomení
Chaosu je řád
Tys pod křídla vzat
Pokud jeho volbu přijmeš
Jako vládce navždy vzejdeš

Edraco procházel městem. Lid se valil kolem a nedával nikomu klid. Zde se člověk stal masou. Držel se pevně Maniny hole a Sjednotitelova meče. Na ničem již ani nezáleželo. Ztratila se mu. Přestože byla s ním, byla ztracena. Možná existuje způsob, jak ji přivést zpět, ale on ho nezná. Procházel městem jak bez duše a bloudil ulicemi. Město to bylo skutečně obrovské. Už ani netušil, kudy kam.
Došel do místa, kde se vypínal chrám. Kdysi mocná stavba zasvěcená modrému draku byla nyní deformovaná dekadentními ozdobami temného věku. Možná kdysi blankytná byla dnes natřena černou, aby dominovala již tak ponurému městu. Před ní se povalovalo množství žebráků a tuláků. Žadonili o peníze. Někteří už neměli sílu prosit a leželi tam čekajíce na svou smrt. Edraco se zastavil.
Lidé kolem se jakoby začali pohybovat pomaleji. Čas se měnil. Celé to všechno kolem se začalo měnit. Otočil se.
Nikdo.
„Daser.“ Zašeptal. „Něco se děje.“
Strážní u vchodu se pohnuli směrem k němu. Čekal na ně. Nevěděl proč. Oba k němu přišli a jeden z nich mu položil ruku na rameno. „Jsi zatčen.“ A bez dalšího vysvětlování jej vzali stranou. Vedli jej uličkami do míst, kam by se ani neodvážil. Podivné bylo, že mu nechali meč. Edraco však tohle nevnímal. Daser...
Když odešli opravdu mimo, jeden ze strážných si sundal helmici. „Co to děláš člověče? Málem jsi se prozradil!“
Edraco na ně zíral. Nechápal o čem mluví.
„Ty nevíš, co jsi dělal?“
Zakroutil hlavou. Vůbec si neuvědomil něco zvláštního.
Strážný se podíval na druhého, který si také sundal helmu. „Je možné, že je nadaný?“
Ten pokrčil rameny. „Nevím. Je jen jediný způsob, jak to zjistit.“ Chystal se mu vzít hůl, ale sotva se ji dotknul, jako by sáhnul na horkou plotnu. „Špatná volba příteli.“
„Co se děje?“ Otázal se strážný.
„On nevzývá modrého.“ Řekl a mnul si ruku. „Je jeden ze střepů.“
„Sakra.“ Zaklel první strážný. „On je střep? Nikdy jsem žádného neviděl...“
Edraco se na ně díval s překvapením. O čem to mluví?
„Viděl jsi nějaký zcela jistě. Skoro všichni lidé to v sobě mají. Ale jen několik má takovou duševní sílu, aby to dali najevo. Pojď necháme ho, než nám přinese neštěstí.“
Oba se odebrali pryč, zatímco Edraco se za nimi díval. „Počkejte!“ Vykřiknul konečně. „Co se děje?“
Stráže se však daly na útěk. Během několika okamžiků zmizeli za rohem, a když tam doběhl, už je neviděl. Nepochybně znali město mnohem lépe, než on.
A pak se to stalo znova. Čas se zpomalil a trhnul. Najednou stáli před ním a utíkali pryč. Rozběhl se za nimi. Oba dva se otočili.
„Neutečeme mu.“ Řekl druhý strážný.
První kývnul a tasil meč. Edraco se zastavil.
„Nechci vám ublížit.“ Řekl. „Jen mi řekněte, co se děje...“
Druhý strážný taky tasil meč. „Odlož meč a hůl tam do té popelnice a potom si s tebou promluvíme.“
Edraco zaváhal, ale potom poslechl.
„Promiň, ale musíme ti zavázat oči.“
Zavřel oči a počkal, až mu přes ně dají pásku.
„Teď s námi půjdeš do naší skrýše. Máme s tebou problém, protože my jsme obyčejní vzývatelé, zatímco ty jsi už tělo. Chápeš to?“
Edraco zavrtěl hlavou. Slyšel, jak druhý zvednul popelnici a všichni tři vyrazili na jih, k oceánu. Po dlouhé době sešli do podzemí a pak bloudili. Nakonec prošli masivními vraty, a když zacvakly, pásku mu sundali. Edraco nevěřil vlastním očím. Byl v obří místnosti srovnatelné s trpasličí stavbou v horách. Ale bylo to mnohem osvětlenější, takže ta velikost vynikala.
Vyrazili k jejímu středu, kde byl malý oltář. U něj stál stařec. Nemluvil. Jen se díval do vody. Když došli až k němu, otočil se. Upřel své oči na Edraca.
„Hle. Tu stojí přede mnou jeden z nepřátel mého pána. Ale v těchto těžkých dobách možná spojenec. Čeho žádáš, Střepe, tělo Zeleného?“
Edraco bez váhání vytáhnul hůl z popelnice a ukázal ji stařešinovi. „Moje přítelkyně zemřela a já ji chci přivést zpět. Pomůžeš mi?“
Stařec se na něj chvíli nechápavě díval. Pak vztáhnul ruku k holi, ale ani se jí nedotknul a hned ucuknul. Zakroutil hlavou.
„Jseš stvořením života, pán života a neumíš přivést ostatní k životu? Vysmíváš se mi? Zamysli se nad sebou! Dám ti radu. Najdi její tělo a pak si pomoz sám. A nechoď mi už na oči...“
Pak se otočil a věnoval se svému.
Edraco chvíli přemýšlel. Pak sevřel hůl tak pevně, jak dokázal a vkročil na oltář.
Všichni se s děsem rozutekli kromě starce. Ten se díval na opovážlivce, který stál na oltáři určeném pro Modrého draka. „Máš cos chtěl.“
Kolem Edraca se zvednuly páry a začaly se kolem něj obtáčet. Nakonec vykondenzovaly do tříště a ta se sjednotila do bytosti staré téměř jako tento svět. Edraco sešel z oltáře. Nad ním se pnul ve své obrovitosti plaz neskutečných rozměrů, modrý a lesknoucí se jako oceán. Pohleděl na něj.
„Zelený. Co ode mě chceš?“
Edraco vzal hůl a hodil ji nad oltář. Ta se nad ním zastavila.
„Chápu. Už ano. Vím, kde je její tělo. Musíš do temné věže, která je na severovýchodě. Víš kde to je?“
Edraco kývnul.
„Ale nejdřív musíš splnit jiné úkoly.“
„Jaké?“ Zeptal se mág.
„Zničit meč a oživit jednu moji služebnou.“
„Nikdy jsem to nedělal.“ Řekl Edraco. „Jak?“
„Spatříš a uděláš. Dostojíš své historii. Něco ti však slíbím. Bude-li tělo Many zničeno, daruji jí jiné, ale potom bude pro tebe nedosažitelná.“
Edraco přikývnul.
„Teď ale běž.“ Řekl drak. „Musí se s tebou spojit sluha Bílého. Skrz zdi mého chrámu tě neuvidí.“
Drak se rozplynul a zmizel. Stařec se na Edraca díval s podivným pohledem. „Máš v sobě příliš lidského. Nejsi hoden nosit jeho tělo.“
„A ty jsi hoden sloužit mu?“ Edraco kývnul k oltáři.
„Ne.“ Odpověděl staršina s úsměvem. „Nejspíš proto si mě vyvolil.“
Edraco zvednul z oltáře hůl, připnul si k boku meč a odešel pryč. Vešel do chodeb a několik hodin bloudil, než se mu podařilo dostat na povrch. Byla již noc. Hvězdy svítily a oceán se lesknul na zdech domů. Pak se trhnul čas.
Před ním se vynořil služebník Bílého. Celý zahalený v mléčném oblečení. V první chvíli jej nepoznal.
„Daser.“ Vydechnul.
 Přidat komentář 




› Online 12

› Zeď




čtenář Antilistí
(28.11.23, 19:14)
Já jsem tady furt...

Lakmé
(19.11.23, 17:13)
Taky sem semtam zabloudím, z nostalgie, pro pocit ...

čtenář Donar Tyr
(11.11.23, 01:51)
Ano, občas se sem vracím do minulosti... Je to hezký pocit :).

natir
(06.05.23, 13:33)
Kamarádové, jste tu alespoň občas? Alespoň na skok? Alespoň?

všechny zprávy | RSS


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2024 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14769
článků: 557
obrázků: 3653
dílek: 6441
autorů: 866