Nokturno.net / tvorba / diskuze

Druhý běh černého koně
Nejde o to cítit vítr v hřívě. Nejde o tu únavu po běhu. Nic není krásného na té rychlosti, kterou se řítíš prostorem. Jde jen o cíl. O tu tečku před tebou. O to popírání prostoru mezi dvěma body. Jeho překonání přináší úlevu a splnění úkolu, jež si nezaslouží odkladu. V tom spěchu není krása. Je v tom momentě, kdy kopyta zazní svým zvoněním na zápraží. Kdy posel zvolá svou zprávu, či vykoná čin, pro který byl přepečlivě vybrán z tisíců.
Slyšíš jej Hypodane? Cítíš svůj úkol? Je v tebe vkládána důvěra. Tvůj úkol. Ten důležitý úkol, co máš vyplnit. Tvůj návrat předznamená nový věk. Tam nahoře.
V temném klášteře. V té věži, co je vidět téměř z celého kontinentu. Tam je tvůj cíl a tam je i tvůj úkol. Ach ten zpropadený úkol.
Běh dvounohého koně. Vyrývá do půdy stopy titánů. Snad budoucí generace pochopí. Hříva se chvěje. Vzduch duje kolem uší. Kolem dozadu stočených sluchů. Větrem ohnutých. Tam v předu. Ten cíl je již na dosah. Cíl běhu.
Vidíš ji Hypodane? Ta vysoká věž. Je ebenově černá. Tak černá, že je i v noci vidět a noc se zdá jak den, když na ni pohlédneš. Proudí k ní zástupy. Nekonečno lidu, které se klaní špatnému bohu. Klaní se temnotě a jejím služebníkům. Klaní se hlavnímu knězi.
Cítíš jej Hypodane? Cítíš hlavního kněze? To je tvůj úkol. Tvůj život. Tvá nekonečná oddanost dobru tě za ním zavede. A ty jej neposlechneš. Nejsi už v jeho moci. Jeho smrt bude pro tebe vysvobozením ze spárů temnot. Jeho smrt bude vysvobozením pro celý tento svět. Uleví se ti. A až padne on, padne i jeho armáda a my si budeme moct vybrat.
Dotkni se jeho kůže vyšlé z noci. Ochutnej jeho krev Hypodane. Je sladká, je lepkavá. Má příchuť železa. Jako lidská. Ale je černá a prýští z jeho žil pomalu. Jako mrtvá. Protože je mrtvá. Už desítky let mrtvá.
Ach, jaký je ten Dastadan hlupák. To stvoření není jen kůň. Je i z části člověk. A ten člověk kdysi býval knězem. A když zemře velekněz, přechází jeho funkce na nejbližšího kněze. Jenže ta bytost musí mít temnému bohu blízké myšlenky.
Ach, jak jsou spletitá ta pravidla, ty zákony. Nemůže unést zvířecí mozek takovou zodpovědnost. Dobrota jej zabíjí. Ulevilo se mu. Zemřel.
Avšak temný bůh se nevzdává. Když nemůže vládnout prostřednictvím, musí vládnout přímo. Má svoji duši, má na pentagramu tělo zmítající se v posledních křečích. Spojí je. Ten obřad trvá jen chvíli. Stačí jen ovládnout ono tělo. Vystoupí z mimoprostoru a vrátí se zpět. Je tu. On. Je zpátky na svém světě, který si porobil.
Už hledí ze své věže. Je zpátky. Sjednotitel.

Oko tygra
Byla jako znovustvořená. Pocítila, že si může dovolit víc, než kdy zkusila. Vykročila z pentagramu a postavila se před svého pána. Ten se na ni s pochopením a láskou podíval.
„Jsi úžasný tvor Eleveo. Dokázala bys vést armádu?“
Dívka beze změny postoje spanilosti, kterému byla naučena ve svých mladých letech obnažila perličkové zuby v nekonečně krásném úsměvu a zamrkala tygříma očima. „Pro mír a pořádek vše, můj pane.“
„Potom pohleď ven z tohoto okna.“ Řekl velekněz a postavil se k průzoru z pevnosti. Ukázal na východ. „Vidíš tamtu skvrnu na východě?“
„Ano.“ Potvrdila. Ale viděla mnohem víc. Viděla stany, viděla lidi, viděla koně. Překvapilo ji to. Jako elf viděla daleko, ale teď měla neuvěřitelný zrak. Cítila, že může vnímat nekonečno.
„To je tvoje armáda Eleveo. Ta nejmocnější armáda. Armáda obyčejných lidí.“
„A co je můj úkol, pane?“
„Vezmeš ji a zkrotíš ta bláznivá hádavá knížata v pláních. Zabiješ každého, kdo se postaví na odpor. Nastolíš tam totální mír. Hlavy zrádců mi doneseš, aby mohly být zakonzervovány a vystavěny navěky na cimbuřích. Potom budeš poctěna úkolem hodný králů a budeš hledat to, co bylo uschováno. Tak jsem určil. Nyní spěchej a proveď úkol, kterým jsem tě pověřil.“
Elevea kývnula hlavou a z okna vyskočila.
Dopad nebyl ani tak tvrdý, jak by se mohlo zdát. Dole se jeden příslušník stráže podíval na ni a na okno, ze kterého vyskočila.
„Ale to bylo aspoň sto metrů!“ Zařval.
Ona jej však nevnímala. Strhla prvního vojáka, kterého uviděla, z bojového koně, a vyrazila na jih. Za svou armádou. Za svým tělem.
Cestou si zkoušela různé jednoduché hry s plamenem v dlani, ale zjistila, že jí to nejde. Vztekle zastavila zpěněného koně a sesedla. Vztáhla ruku nad hladinu řeky. Místo toho, aby voda zmizela v oblacích páry, tekla si dál. Nic se nestalo.
„Ztratila jsem moc.“ Zašeptala. „Nejsem nic, než stvůra s velkou silou. Až to vše dokončím, poženu jej k zodpovědnosti a vyžádám si přeměnu zpět.“
Nasedla na koně a ten byl divokými kopanci donucen do trysku. Do dlouhého, zdánlivě nekonečného běhu k východním pozicím.

Plukovník Mark Genichus vykročil před svůj stan v momentě, když mu šel zvěd nahlásit příjezd nové osoby. Přestože nového generála čekali, ani nedoufali, že přijede tak brzo. Muži se těšili do boje a dávali to hlasitě najevo.
„Co je zvěde?“
„P..p.přijel ten generál, pane.“ Zakoktal se muž. „Ale jaksi je to úplně něco jiného, než jsme čekali.“
„Jiného?“ Podivil se velitel.
„Je to žena.“ Pokračoval zvěd. „Taková, pruhovaná žena...“
„Žena?“ Plukovníkovi zaskočilo. Odkdy se posílají jako vysocí důstojníci ženy? A vůbec. Do generálských postavení se přece ani podle zákona nesmí stavět. To by vrhlo chaos do celé armády. Ženy přece nemají ani tušení o strategii a taktice vyšších řádů. Nejsou ...
V duchu se zajíkl, když se rozhrnuly zákryvy vchodu stanu a v nich se objevila postava v černém rouchu. Stáhla si kapuci a objevily se havraní vlasy, ve kterých byly vidět uši s podivným tvarem. Jakoby elfí, ale přece jiné. Ve tváři měla stopy srsti s pruhováním. Ale to, co velitele opravdu vyděsilo, byly oči. Oči tak nelidské, že je muselo mít jenom zvíře. Zvíře plné vzteku, ale možná taky nespoutané energie. Zvedla ruku s mohutnými drápy spíše na umlčení přítomných, než na pozdrav.
„Kdo je plukovník Genichus?“
„To jsem já.“ Prohlásil zvěd.
Přistoupila k němu a zvedla jej jednou rukou do vzduchu. „Je-li ti život milý, už nikdy mi nelži. Ptám se znova. Kdo je plukovník Gernichus?“
„Já.“ Zahřměl bez přízvuku bázně hlas prozatímního velitele východních vojsk. Sledoval ji očima zkušeného bojovníka s rukou na jílci meče.
Elevea pustila vojáka na zem a obrátila se k plukovníkovi. „Jsem ráda, že v mé armádě je člověk, který je ochoten riskovat život pro svého velitele a zároveň i důstojníci ochotní podívat se nebezpečí do tváře.“
Sledoval ji dál, nenechaje se rozptýlit lichotkami. Zvěd za jejími zády tasil meč tak potichu, jak jen to uměl. Stejně to slyšela.
Popošla o krok blíž k veliteli, aby měla víc času na obranu, kdyby tomu muži ujely nervy. „Řekni mi Marku, jaký je zvyk v východní armádě k uvítání nově příchozího, když je politicky dosazen nový velitel?“
„Musí bojovat se starým, aby dokázal, že je toho hoden.“
„Ale já tě nechci zabít Markusi. Co mám tedy udělat?“ Pousmála se. „Jediný způsob je ten, že sám odejdeš. Zůstaneš jako vojín, že?“
„A zase se vypracuji.“
„Nebo zemřeš.“
Vojákovi za jejími zády povolily nervy a vrhnul se směrem k ní. To, co se stalo v následujícím okamžiku zcela jistě nečekal. Než udělal první krok, bytost se otočila. Když jej dokončil, byla u něj. A než stačil tít mečem, tak jej prostě neměl. Nebo spíš měl, ale na svém krku.
„Ještě pohyb.“ Zašeptala mu do ucha a on cítil ostrý pach jejího těla. Cítil jak přede.
Ocitnul se na zemi a během chvilky byl svázán do kozelce. Podíval se na plukovníka. Ten jenom stál a díval se. Během té chvíle, co ona zneškodnila jeho muže, ona sám jen vytasil meč po polovinu. Pak si to ale rozmyslel a zase jej zasunul zpět. Rozhodl se, že bude vojínem.
„Tak se mi to líbí.“ Kývnula na něj. Přišla k němu a sejmula mu z hlavy helmu. „Přesto ale nebudeš muset bojovat. Budu potřebovat poradce a ty tím pádem budeš první poradce v historii s hodností vojína.“
„Jak si přejete...“ Genichus se zadrhnul. „...madam.“
„A teď běž a sežeň mi nějakou zbroj.“ Pokynula mu. „Něco, co mi padne.“
„Rozumím.“
„A ještě něco, Markusi.“
„Ano, madam?“
„Svolej vojsko. Budu mít proslov.“