Nokturno.net / tvorba / diskuze

Edraco byl velice dlouho potichu. Hleděl do ohně. Pokusil se několika krátkými a jemnými kletbami vycítit stav duše té dívky, ale uvědomil si, že ona si to uvědomila. Podívala se na něj a on cítil ten pohled, jako by se ho očima dotýkala. Nebylo to nepříjemné.
Daser se na ně chvíli díval, potom se zvednul a odešel před jeskyni. Edraco si uvědomil, že Daser oplývá zvláštní moudrostí. Byl mu za to vděčný. Zároveň by ho ale nejradši v tenhle okamžik zabil. Byl s ní v jedné místnosti sám.
„Já se jmenuju Edraco.“ Řekl.
„Vím.“ Kývla hlavou. Její hůl, které se stále držela, lehce zazářila do modra.
Edgar si uvědomil, že ten hlas je příliš jemný, příliš nadlidský.
„Ty jsi elf?“ Zeptal se.
„Ne.“ Zavrtěla hlavou a on si všimnul, jak její vlasy v hebkých vlnách pomalu sledují jemný, ale hbitý pohyb její hlavy a splývají na záda.
„Myslel, jsem, že kněžky zeleného draka budou obyčejné ženy. Ty se zdáš poněkud jiná…“
„Já jsem až na několik malých odchylek skutečně člověk Edraco. Můžu ti tykat?“ Lehce se pousmála a Edraco si uvědomil, že sladkost a milost toho úsměvu nebude jenom vysvěcením do řádu. Zavrtěl hlavou a zvednul se od ohně.
„Myslím, že budu muset odejít ven za Daserem, abych zjistil, co dělá.“ Odešel do temnoty večera. Ven na terasu před jeskyní.
Ochránce tam sledoval malého ohnivého hada, který se vinul údolím a zjevně něco hledal.
„Vidíš toho hada Edraco?“
„Vidím.“
„Možná něco hledá.“
„A nenachází. Proč jsi odešel?“ Edraco se na bojovníka zpytavě podíval. Ten se usmál.
„Myslíš si, že já jsem odešel. Ne, to ty jsi odešel.“
„Nemůžu milovat hlavní kněžku zeleného draka.“
„Proč? Je to snad v rozporu s principem, který ona vzývá?“
„Ty víš s jakým principem je to v rozporu. S mým. Prostě nemůžu.“
Daser se usmál ještě víc a pokynul mu rukou.
„Tak to doufej, že půjdem ten náramek zničit sami dva. Nevím, jestli s námi půjde Dastadan, ale ona určitě. Potom by mohly být tvé principy zlomeny. Myslím, že je načase se vrátit. Možná je tu dost velká zima i na tebe.“
Vrátili se tedy zpět do jeskyně. Mana tam pořád seděla a svírala v rukou hůl, která lehce zářila. Když vešli, vzhlédla. Nestačila však nic říct. Všichni si sedli k ohni.
„Zítra vyrazíme.“ Řekl Edraco.
„A já půjdu s vámi, zatímco můj otec zůstane?“ Zeptala se Mana.
„Ano. Bude to náročná cesta. Možná bych ji nepřežil.“ Potvrdil slova Dastadan.
„Bude nám činit jen potěšení, že Mana půjde s námi. Viď, Edraco?“ Bojovník se podíval na učně a uviděl v jeho očích přinejmenším zlobu.

Slunce osvítilo hory a celý obzor zahořel svitem červánků. Údolí se topilo v ranní mlze a dýmu, který ještě místy prozrazoval malá ohniska požáru. Ty už ale pomalu dohasínaly, přesto že už je nikdo nehasil. Smog se převaloval a pomalu uhýbal Slunci, které jej rozpouštělo.
Ze svahu pomalu sestupovala malá skupinka. Zamířili do jeskyně, kde předminulou noc zanechali zásoby a cennosti, které nebyly prodány v městě. Potom vyrazila na jižní svah hory a tak aby se vyhnula při cestě na jih městu.
Byli tři. Dva muži a žena. Celou cestu z hory nepromluvili. Postup dolů z hory byl sice rychlejší, než výstup nahoru, ale zato byl mnohem nebezpečnější.
Stalo se jim už několikrát, že jeden z nich sklouznul a vzal ostatní sebou. Suť byla nestabilní a půda podmáčená vodou z ledovce.
Když sešli do údolí, všichni si oddechli. Narazili na jednu z cest kolem řeky a vydali se směrem od města.
Kontinent sice nebyl velký, ale na jih byla cesta dlouhá přes šest set mil. Jenom sto mil cesty zabíralo centrální pohoří. Cesta se vlnila, stoupala a klesala. Silnice nebyla udržovaná tak, jak by si zasloužila. Místy byly na okrajích útesů tak široké díry, že je museli obcházet velice opatrně. Vůbec nechápali, jak se mohli přes takové překážky dostat kupci s vozy, které místy potkávali.
Nebylo snadné projít centrálními horami. Pokud člověk překonal nástrahy přírody, mohl se spolehnout na to, že poslouží jako cíl vrahům a lupičům. Celou cestu se ale nic nedělo. Takže skupina byla ukolébaná. Šli celý den a celou noc. Ušli padesát mil a po určité době uviděli hrad. Byl postaven na cestě tak, aby se jím muselo projít. Před hradem byla hospoda. Zašli tedy tam, aby se umyli a najedli.
Vešli do prázdné hospody. Hostinský k nim hned přiběhl.
„Vítejte kupci. Je příjemné vidět zase kupce.“ Otočil se. „Maríno, kupci přijeli. … Tak co si budeme přát? Včera přivezli malé sele. Zapíchneme ho? Pouhých dvacet belhárů vás bude stát.“ Daser pokýval hlavou. „Dobře. A čtyři korbely? Ano. Už pro to spěchám panstvo.“
Hostinský odběhl a všichni se na sebe podívali. Většinou byli zvyklí, že je žádný hostinský takhle neobskakoval. Hostinský se zase přiřítil a dal jim na stůl pivo.
„Už se kuchá pánové. Za pár okamžiků si pochutnáte.“ Těmi okamžiky samozřejmě myslel dvě hodiny, ale s plány se to nekřížilo. Viliam vzal měšec naplněný belhány z drahokamů, které prodal ve městě a usypal na stůl čtyřicet mincí.
„Chceme pokoje na den a noc. Co zbude si můžeš nechat.“
Hostinský se odpoklonkoval a odběhl někam dozadu. Za chvíli zase přiběhl a přinesl amforu.
„Víno na účet podniku pánové.“ Ještě přinesl poháry a rozlil. „Jedete z města. Prý tam před týdnem unesli dceru pana správce. Je to pravda? Svěřovali se mi o tom lidé, kterým bych život mouchy do rukou nesvěřil. Ale vy vypadáte důvěryhodně.“
Hlavně když máme peníze. Pomysleli si Daser.
„Ano.“ Kývnul hlavou Edgar. „Je to hrozná tragédie pro správce. Však taky vypsal odměnu tisíc belhárů pro toho, kdo zločince chytí, či kdo mu dovede jeho dceru.“
„Tisíc belhárů.“ Povzdechl si hostinský. „To je pět set soudků piva, které bych mohl na trhu koupit. Nikdy jsem neviděl tolik peněz pohromadě.“
To už si hostinský sedal na židli, kterou vzal od vedlejšího stolu. „Víte co se prý stalo? Na jihu se rozzuřila občanská válka. Několik set otroků se rozhodlo, že vyženou své pány. Vyhnali je, to je pravda, ale protože bylo velké sucho, jejich kníže dal příkaz zapálit savanu a víte jak hoří suchá tráva?
Sežehlo to celé vedlejší hrabství. Temní páni v ten okamžik prý nezmohli nic a nepovedlo se zajistit pořádek. Postižený hrabě se vrhnul na knížectví a je tam velká vřava. Není tam žádná pořádná válka. Jenom stovky malých vojsk, které se přesunují a přeskupují.“
„To není válka.“ Povzdechl si Daser.
„Není pane.“ Pokračoval hostinský. „Prý se tam prolilo už víc krve, než za Sjednotitele. Černí páni už začali formovat vojsko, ale nikdo neví, proti komu vlastně půjdou. Prý snad sesadí oba vládce.“
„Ta vojska se tam už vypravila?“ Zeptal se Edgar.
„Ano pane. Prý museli obejít hory, ale už jsou na cestě druhý den. Řekl mi to lord jež spravuje zdejší mýto.“
Po chvíli se hostinský otočil na Manu.
„Co vy paní? Proč mlčíte? Co že se na nic neptáte?“
Mana se ani nehnula.
„Nemůžu se nechat odhalit Theofile. Všude kolem je stálé nebezpečí.“
Hostinský strnul a potom se k ní přisunul.
„Má paní. Vy žijete. Já myslel, že už vás správce dostal.“ Otočil se na ostatní. „Vy jste ji zachránili?“
„Ne Theofile.“ Pokračovala Mana. „Ale mají úkol, který je důležitější než můj život pro tebe. Teď potřebujeme informace, jak se dostat k jižnímu oceánu.
Bezpečně a nepozorovaně.“
Hostinský se zamyslel. „Mýtem projít musíte. Jakmile to uděláte, nepokračujte po silnici a hlavně nepřekračujte most. Hlavní silnice musí být střežená kvůli dodávkám pro ty dvě armády. Budou ji hlídat samotní kněží. Tomu území, kde se válčí se ale nemůžete vyhnout. Tím musíte projít.“
„Dobře. A v kterém přístavu se dá sehnat loď, jejíž kapitán má odvahu vydat se ještě dál na jih?“
„Paní, vy chcete za bílým drakem?“ Pravil zděšeně hostinský.
„Odpověz mi.“ Řekla tiše Mana.
Hostinský se zvednul ze židle a začal chodit po místnosti. „Snad, ano určitě přístavní město Marelium. Je tam dost lodí a málo práce. Je tam taky dost pirátů. Tedy ti, kteří nebyli chyceni řádem. Snad se vám povede najmout loď.“
„Díky Theofile. Teď na vše zapomeň a chovej se k nám,jako by jsi nás neznal.“
„Ano paní.“
Hostinský odešel zpět a nechal je o samotě.
Oba dva byli jako zaražení.
„Co to mělo být?“ Zeptal se Daser.
„Jen taková malá revoluce. Myslíš si Dasere, že zakázaný řád přežije bez informátorů? To by ses mýlil. Potřebujeme vědět, co se kde děje.“ Mana upila ze svého poháru vína a zpod kápě jí zazářily její zelené oči.
„Musíme řešit jiné věci.“ Řekl Edraco. „Já už jsem tou cestou, kterou hostinský popisoval, šel. A nešlo o procházku. To je takzvaná stará cesta, a když říkám, že je stará, tak je starší, než ta cesta, po které jsme dosud šli. Mnohem starší. Místy půjdeme ve výškách, kde ani ptáci nelétají. Zajdeme si padesát mil a z toho většinu sněhem.“
„Proč se stavěla tahle cesta, když je tu lepší?“ Zeptal se Daser.
„Protože to byla cesta, která vedla kolem sídla černého draka. Mnoho lidí se chtělo podívat, kde bydlely ony bytosti, které ovládaly kdysi dávno svět. Pak se z toho stalo poutní místo a tak to temní kněží zatrhli. Vytvořili schůdnější cestu a tamtu místy zasypali, místy strhli. A když povídám strhli, myslím tím, že ji shodili i s útesem na kterém byla postavena.“
„Chceme se vyhnout kněžím?“ Zeptala se Mana.
„Nevím jestli za tuhle cenu.“ Odpověděl Edraco. „Šel jsem tudy jenom jednou a skoro to bylo nad mé síly. Ale co se dalo dělat. Pronásledovatelé za mnou a volno přede mnou.“ Mávnul rukou.
„Nemáme jinou možnost.“ Řekl Daser. „Nám zase nejde o to dostat se rychle na jih, takže není nutné riskovat, že nás někde chytí.“
Manina hůl zazářila modrou barvou. „Půjdeme kolem doupěte černého draka. Můžeme něco najít, co by se mohlo hodit. Najít spojence, kteří se tam ukryli před řádem…“
„Takže zítra ráno vyrazíme.“ Kývnul hlavou Edraco.
Všichni kývli hlavou. Potom se pomalu rozešli do svých pokojů. Nazítří je čekala těžká noc.