Nokturno.net / tvorba / diskuze

V dobách, kdy lidstvo zaplavilo zemi a dělilo se o místo k žití se vším, co dýchalo vzduch, tehdy se objevil muž. Muž síly převeliké a chytrosti nepřekonatelné. Odkud vzal se, nikdo neví. Co však přinesl, byl cíl. Hordy následovaly jeho příkladu a sváděli boj s těmi, kdož se dali na odpor. A potom po celé zemi zněla jeho slova.
Je jen dobra a zla. Dobro přináší lidstvu potěšení a věčné žití. Avšak není dobra beze zla a zlo chodí kolem našich domů jako na lov, aby zhoubně zapustilo kořeny tam, kde mu nebude odpor dost silný připadat. Není dobrého světa. Je jen svět s dobrem a zlem. Když není schopno dobro zajistit bezpečí, musí to být zlo. Nutné zlo. Každý, kdo je zaplavován útrapami je poddajný a tvárný a může se začlenit. Ten kdo zpohodlní, zemře. Ať tedy vládne světu utrpení a s ním řád, který navěky bude vládnout pevnou rukou světu.
Dávám vám boha, jež se nad neslituje nad vaším pláčem. Nebude hledět na vaše slzy. Ale vaše děti budou žít, když se mu podáte. Ať navěky vítězí temná strana a s ním její temný bůh...
A tehdy se svět poddal. Pln unavení z nenávistných válek šesti barev došel po devatenácti tisících let pokoje. A byl to on, Sjednotitel Velký, kdo železnou rukou světu vládnul. Byl to on, kdo zachoval věčný mír.
Když po třech stech letech umíral, zanechal po sobě svoji sílu, ale v té době nebyl žádný člověk, který by byl schopný nést břemeno jeho síly. Tudíž svou sílu uschoval, aby nikdo nikdy ji více neviděl. To místo nemá vchodu, ale přece se tam dostaneš, když chceš. Nemá východu, ale přece vyjdeš, když zatoužíš. Avšak je třeba klíče, abys otevřel dveře, které neexistují.

Do hluboké noci se bavili ukryti v roklině tři muži. Jeden z nich psal na tabulku a vyjadřoval se posunky. Celou dobu nepromluvil. Zbylí dva však dávali bedlivý pozor, aby jim neuniklo nic, co by mohlo pomoct zvrátit věci uvedené do pohybu.
"Takže hledáš meč." Pokýval hlavou Belfast. "Vskutku, veliký úkol. Možná jej ani ty nejsi hoden." Belfast si povzdechnul. "Tušíš aspoň, kde jej máš hledat?"
Zakroucení hlavou mu bylo jasnou odpovědí.
"Takže to uděláme tak." Řekl mág. "Vy dva okamžitě odjedete do Centrálního města, tam snad budete v bezpečí. Já mezitím najdu v kronikách zmínku o zachování meče. Když si jej Sjednotitel nechal, snad o tom bude zápis v Kronikách Mordienu."
"Co máme dělat v tom městě?" Zeptal se Edraco.
"Je tam jeden... snad ještě člověk. Je mu přezdíváno Nejstarší. Je opravdu hodně starý. Pamatuje si i na Sjednotitele. Najděte jej. Bude žít v ústraní. Měl by vám poskytnout přístřeší a ochranu do té doby, než vám pošlu zprávu." Podíval se na Edraca. "Ty víš jak."
Edraco kývnul.
"Teď půjdem spát. Ráno nás všecky čeká dlouhá cesta."

Učitel je probudil ještě před úsvítem. Oba vstali a osvěžili se vodou z nedalekého potoka. Belfast na chvíli zmizel. Když se vrátil, držel v ruce ohlávku. Hodil ji Daserovi.
"Tvůj kůň utekl."
Daser pokrčil rameny. Nedivil se. Spíš se toho koně obával a bylo lepší, když byl pryč. Bouchnul si do hrudi a prsty naznačil, že tedy půjde pěšky.
"Tvoje volba." Povzdychnul si mág. "Vyražte a nezapomeňte, co jsem vám řekl."
Edraco nasednul na koně a s Daserem pomalu vyrazili k horám. Učitel se jim ztratil z dohledu. Jak procházeli roklinou, jež vlastně byla korytem řeky vedoucím z hor, skály se stále více přibližovaly a přibližovaly, až zůstala jen úzká průrva, která stačila tak akorát pro jednoho koně.
Edraco jel potichu dost dlouho, až to ticho nakonec nevydržel.
"S tebou si asi moc nepopovídám, co?"
Jen meluzína šustila ve výběžcích skal. Pak ale Daser lusknul prsty a když se na něj učeň překvapivě podíval, dal si prst před ústa.
"Co se děje?" Zeptal se potichu Edraco.
Daser ukázal k obloze. Edraco sesednul. Uklidňoval koně a podíval se vzhůru. Zpočátku nic neviděl, protože slunce oslňovalo oči přivyklé na příšeří rokliny. Pak ale spatřil mohutnou postavu rozhlížející se po krajině. Měl podivnou hlavu... Protáhlou.
"Kdo to je?" Zašeptal učeň.
Ochránce zavrtěl hlavou a chystal se vyšplhat po skále nahoru. Když se jí však dotknul, shledal, že je vařící. Pohleděl nahoru na postavu. Dívala se přímo na něj. Promluvila hlubokým hlasem.
"Zbytečně ses snažil blázne uniknou temnotě. Když jsi se jí nevzdal, pak tě pohltí. Ty i tvůj přítel budete vymazáni navěky, až se skály slijí. Pak zůstane na světě pořádek." Postava si uvědomila, že balvan na kterém stojí začal klouzat po polorozteklém svahu dolů. Seskočila tedy dolů a odběhla z dohledu.
Skály se začaly stékat dohromady.
"Co budeme dělat?" Zeptal se Edraco.
Před nimi i za nimi se svahy slily a uzavřely jim cestu. Daser upoutal rukama jeho pohled. Začal ukazovat na zem.
"Dole?"
Ochránce přikývnul a vykreslil rukama cosi nesrozumitelného.
"Kruh? Jeskyně?" Kývnutí mu potvrdilo správnou odpověď. "Ale jak se tam dostanem?"
Daser vyštrachal ze svého vaku tabulku a načmáral na ni pár slov. Dal mu ji, rukama naznačil runu a rty odříkal zaklínadlo. Edraco pochopil. Zkušeně zopakoval jeho pohyb a pronesl slova.
A pak byla tma.