Nokturno.net / tvorba / diskuze

Ukázka z knihy
Světlá stránka temnoty

...„Takže kdy to provedem?“ zeptal se Fici. 

„Za jak dlouho budeš mít bombu?“ 

„Dva dny.“

„Fajn. Provedeme to tedy příští týden v…“

Nedomluvili jsem. Světla U Prokopa náhle zhasla. 

„Ó mio dio!“ ozval se z poza baru Aloisův hlas. 

Docela jsem ho chápal. Takhle nějak to začalo i minule. 

„Teď pochopíte, proč se bojíte tmy,“ zasyčel místností démonův hlas. 

V témže okamžiku místnost prozářil stroboskop bílého světla. Vycházelo od ústí hlavně Ficiho pé devadesátky, která na sobě měla jen odhlučňovací kouzlo. Proto nebyla střelba slyšet, ale záblesky výstřelu vidět ano. Fici vystřílel celý zásobník speciálně upravených, protidémonských střel do místa, ze kterého svítily dva temné rudé body. Démonovi oči. 

Přepnul jsem se do nočního módu. Démon stál u stěny s jednou rukou nataženou před sebou. Před rukou se ve vzduchu vznášelo padesát lesklých střel 5,7x28 milimetrů. 

„No ty vole. To je Neo,“ nezmohl jsem se na nic jiného. Opravdu to vypadalo, jako ve finální scéně z Matrixu, kde Neo pohybem ruky zastavil kulky agentů. 

Ale démon moc jako Keanu Reeves nevypadal. Spíš jako Locutus. Také na sobě měl černý hrubý plášť s kapucí. Také mu nebylo vidět do obličeje. Jen jeho rudé, démonské oči z pod kápě zářily. A ještě jednoho rozdílu jsem si všiml. Tenhle démon svíral v ruce meč. Obrovský, ocelový, obouruční meč s čepelí širokou nejméně deset centimetrů a snad dva metry dlouhou.

Tohle musel být Gladius. Ten, co kosí nepřátele mečem. Čtvrtý pekelný démon. 

„Utečte,“ houkl jsem za sebe. „Běžte, tady ničemu nepomůžete.“

Linda s Ficim a otcem Patrikem se rychle odebrali k zadnímu východu na terasu. Alois se k nim u dveří připojil a všichni společně odešli ven. Ještě, že Alois měl dnes oficiální sanitární den a nebyli tu žádní hosté. 

„Bídný červe,“ zasyčel démonův hlas. „Vydej mi Locutovu knihu.“

Bídný červe? Takhle mi ještě nikdo neřekl. 

„Hele! Ty pekelná vykopávko!“ zakřičel jsem na démona. „Já vím, že vy slizký kreatury toho normálně moc nenamluvíte. Ale proč kurva všichni chcete tu posranou knížku?!“

„Až zničím toho, jenž porazil mé bratry a získám knihu knih, stane se ze mě nejmocnější démon. Vládce pekla! Cha, cha, cha!“

„Cha, cha, cha. A já myslel, že kniha knih je Bible. No nic. 

„Asi ti budu muset zkazit celej večer! Ale knihu ti nedám!“

„Pak zemři,“ démon zaútočil. 

Vždycky mě zajímalo, jak by ze mě chtěli dostat knihu, když bych byl mrtvý. Protože se na její skrýš nikdy neptali. Jak by pak zjistili, kde kniha je, když bych jim to nemohl říct. Odpověď jsem našel, jak jinak než v Knize mrtvých. Necromancerus. Ten, který vyslýchá mrtvé. Poslední démon z top dvanáctky. Ten nejposlednější ze všech. Dokonce i jeho bratři jim opovrhovali. Ale o výslech mého mrtvého těla by se požádat nestyděli. 

Ale proč vyslýchat mé mrtvé tělo, když by měli mou nesmrtelnou duši? A nebo neměli? 

Gladiův meč zasvištěl. Tedy zasvištěl. Má mačeta svištěla. Tohle byl zvuk, jako by kolem prolétala bé padesát dvojka. Úplně mi to rozhodilo ofinku. 

Meči jsem se vyhnul. Postavit se něčemu takovému do cesty, byla prostá sebevražda. 

Démon pokračoval v útoku. Tentokrát vedl úder z vrchu dolů. Opět jsem se mu ladně vyhnul. Meč udeřil do jednoho z Aloisových masivních hospodských stolů, který se rozletěl na třísky. 

Důvod, proč lidé vyměnili těžké obouruční meče za lehké a hbité kordy, byl zjevný. Rychlost. Ať démon udeřil, kam chtěl, já už tam dávno nebyl. 

Pohrával jsem si sním. Kdyby to byl člověk, brzy by padl únavou k zemi. Ale tohle byl démon. Nemohl se unavit. Byl čas skončit se hrou a změnit taktiku. Tak tedy stará dobrá klasika. 

Nechal jsem démona ještě jednou promáchnout a kotoulem se mu dostal do zad, kde jsem mu přeťal obě achilovky naráz. Ano. I démoni mají Achillovu patu. 

Skácel se k zemi jako podťatá hrušeň. Potom už to bylo jednoduché. Stačilo mu nedat šanci na odvetu. 

První jsem mu usekl ruce. Pěkně u ramen, aby ho snad nenapadlo, útočit na mě jejich pahýly. Potom nohy. Šlo to ztuha. Démonovi nohy byly silné jako můj trup. 
Pak už to šlo snadno. S torzem těla se blbě bojuje dokonce i démonům. 

Přetočil jsem si ho na záda, abych mu viděl do tváře. Byl to vážně hnus. Myslím, že Fešákus mezi démony nebyl. 

Nevypadal zrovna nadšeně. Asi jsem mu vážně zkazil celý večer. 

„Nakonec stejně skončíš u nás. Navěky budeš trpět v mukách spolu se svým ot…“

Vrazil jsem démonovi mačetu do řadami ostrých zubů posázených úst. Do té jeho velké nevymáchané huby! Už jsem měl těch jeho keců dost. Bavilo mě sledovat, jak se dusí vlastní černou krví. 

Ne na dlouho. 

Rozsekal jsem jeho zrůdnou hlavu na maličké kousíčky. Jeho tělo se rozteklo v nechutnou, páchnoucí, černo žluto zeleno bílou břečku. Vypadalo to jako obrovský nechutný kemr, vytažený rovnou ze somrákovy paty. Prostě hnus. Tohle až uvidí Alois, sekne to s ním. Vlastně ne, rozhlédl jsem se po zdemolované hospodě. Tohle s ním sekne. Hned ve dveřích...

více na stránce autora
https://emil-friedberg.webnode.cz/l/svetla-stranka-temnoty/