ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / diskuze

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Diskuse k dílku: Tigredal a drak. Sledovat diskuzi přes RSS rss.
Než se pustíte do diskuze, přečtěte si pravidla pro psaní komentářů.

Tigredal a Drak

Abych se přiznal, není zrovna nejvhodnější chodit k Aldonele na návštěvu během noci. Zaprvé, nikdy nevíte, co na vás může skočit. Zadruhé, nikdy nevíte, co po vás může hodit. Aldonela je totiž docela schopná alchymistka a to, co mají alchymisté jako další, ne však opominutelnou znalost, kromě míchání lektvarů bolesti, je hluboké povědomí o bolesti samotné a věcech, které ji mohou způsobit.
Zase na druhou stranu, nebyl jsem ve stavu, že by mě poznala za světla, natož za tmy. Doslova jsem nebyl ve své kůži a jakkoli se to může zdát paradoxní, ani ve své druhé kůži. Zvuky, které ze mne vycházely, neměly s řečí a celkově s lidskostí nic moc společnýho. Dokonce ani s mým hrdelním barytonem, jež tak snadno roztřásl nejotrlejší katy před tím, než jsem je překousnul vejpůl.
Teda… Ne, že bych teď nemohl.
Zuby jsem měl fakt fajnový a překousnul bych klidně i kolejnici, kdyby nějaká poblíž ležela.
Věc, která mi ovšem ležela v cestě skrz jeskyni nebyla samozřejmě kolejnice, ale Amanta. Je to takový kentaur. Teda spíš víc kůň než kentaur. Ta potvora měla vždycky ve zvyku kousat ostatní do jazyka, zvlášť když jí někdo dával hubana. Nikdy jsem ji to nebyl schopnej odnaučit.
Kopanec, kterej dostala, by člověka opravdu neprobudil. Spíš zabil. To, že při průletu smetla Aldonelu a vnitřek sluje ozářil výbuch z ampulí, co nesla alchymistka v ruce, bylo svým způsobem nedopatření. Jak jsem již dříve řekl, nebyl jsem ve své kůži a dokonce i moje myšlení bylo posunuté úplně jiným směrem. Teda stejným směrem, ale víc na pomezí cynismu.
No a zatímco obě pomalu vstávaly a snažily se schovat za krb vzadu v jeskyni, Aldonela se mě opatrně zeptala na moji totožnost. „Kdo sakra si a co tady chceš?“
„Vrrr vrchlach chlach.“ Myslím, že z mé strany nebylo co vysvětlovat. Jak se ukázalo, by jsem špatně pochopen.
„Počkej.“ Amanta zvedla louč a šla pomaličku mým směrem.
Vzadu v hlavě jsem cítil nervozitu. Takový ten pocit, že bych ji mohl aspoň výhružně rafnout do nohy.
„Najednou to vypadá nějak krotce.“ Aldonela se vyplížila z úkrytu a opatrnými kroky šla ke mně.
Věděl jsem, že nikdy jindy pravděpodobně nebudu mít příležitost. Podpálil jsem jí sukni.
Zatímco alchymistka se válela kolem a sypaly se z ní stříbrný nitě a drahý kamení, Amanta přišla až ke mně a skoro se mě dotkla. „Safra, co to je?“ Nejistě si mě prohlížela. „Ale strašně mi připomíná Tigredálka, jak má ty černooranžový pruhy a je celej chlupatej.“
Aldonela se zrovna uhasila, když se zvedla alespoň na ruce a konečně mě uviděla osvětlenýho. „Co že to má?“ Kdybychom byli venku, řekl bych, že nastavila nosní dírky dešti. „Na světě je jenom jedinej trouba, kterej s mizivou šancí, když má příležitost mě zabít a místo toho mi zapálí sukni, přežije jen s trvalými následky.“ Vzala mi hlavu do dlaní a podívala se mi do očí. „Díky bohům, jsi v pořádku! Kde ses flákal?“
„Vrach, rach grchlach.“ V pořádku? To bych ani neřekl.
„No, asi bych tě měla dát dohromady.“ Zvedla se a šla k policím. „Prozatím uděláme něco s tím tvým mluvením.“ Začala se přehrabovat mezi baňkami označenými jako ‚zvířata, mazlíčci a jiná havěť‘.
Mezitím, co míchala další z jejích svinstev, porazil jsem kentauřici na zem a žužlal jí přední nohu. Když byla Amanta celá poslintaná, vzala mi Aldonela hlavu pod krkem, otevřela mou hubu a nalila mě do útrob ten bazmek.
Propálil jsem do stropu druhej komín, pořádně zařval a… „No to bylo dost.“ Ušklíbl jsem se a podrbal se zadní nohou za pravým předním uchem.
„Budeš muset hodně vysvětlovat.“ Opáčila alchymistka.
„No to máš pravdu.“ Pokýval jsem hlavou. „Už mi z toho začínalo hrabat.“ Přední tlapa mezi drápy potřebovala vyčistit. Projel jsem ji jazykem.

Ten drak, na kterýho si mě poslala, byl fakt těžkej voříšek. Zatímco já jsem stál před jeskyní a přemýšlel nad tím, jak ho sejmout, zařval na mě, ať se na to vykašlu a klidně jdu dovnitř, že mi nic neudělá.
A zatímco sem přemejšlel, jak se o mě mohl dozvědět, on si ležel na hromadě zlata v tý svý sluji, upíjel nějakej utrejch a smál se mi drze do vočí. Řekl sem si, že tohle chce klidnou hlavu. Zasunul sem meč do pochvy a vesele nakráčel do jámy dračí, jako by se nechumelilo.
„Nazdar.“ Kouknul na mě. „Čím ti můžu posloužit?“ Jak známo, draci normálně nemluví, protože na to prostě nemají tlamu. Většina z nich to dělá tak, že prostě slova pošle svý oběti přímo do hlavy.
Teda byl jsem trošku mimo. To zlato kolem a tak mi dělalo fakt velký pomyšlení. A mžitky chamtivosti mi tancovaly před očima .„No, prej si spal a něco tě vzbudilo.“
„Eh.“ Povzdechnul si drak. „Myslíš tu obrovskou explozi, nebo to kamení, co se mi potom sesypalo na hlavu?“
„Hele, nevim, jestli chceš Aldonele něco udělat nebo ne, ale věř mi, že kdyby o tobě věděla, určitě by to neudělala. Víš jak… Ona bydlí v pustině, aby mohla dělat ty svý pokusy. A pustina se vyznačuje tím, že tu prostě nikdo nebydlí. No a kdybys měl venku nějakou ceduli, jako ‚pozor drak‘, nebo ‚tady spím a nebudit‘, určitě by si našla jiný místo.“
„Hele…“ Parodoval mě drak. „Já sem tu byl první a odstěhoval sem se sem proto, abych se vyspal. Byl tu svatej klid. Žádní démoni, draci, zombie, upíři, vlkodlaci, baziliškové, nic takovýho. Pak sem přijde vona, vodpálí mi horu nad hlavou a víš co to znamená? Probudila draka!“ Ukázal na sebe. „Jako mě. Ale jako chápeš mě, ne? Jsem nevyspalej. Jakej seš ty, když seš nevyspalej?“
„Nasranej?“ Hádal jsem.
„Přesně tak. Takže co s tím uděláme? Prostě mi sem přiveď svojí paní, já ji sežeru a bude klid.“
„Podívej se na to z druhý stránky.“ Otočil jsem list. „Ona je alchymistka. Nemá problém udělat nějaký to zlato, platinu… Cokoli dle libosti.“ Zkoušel jsem smlouvat. Já vím, že mi to pořádně nejde. „Jestli chceš nějakou oběť, máme akorát pakoně, ale zase má prsa a myslím, že je to dokonce nedotčená pana.“
Chvilku se na mě díval. Asi přemýšlel. „Si ze mě děláš srandu s tím pakoněm, že jo?“
„Jo. Tak trochu...“ Tak dobře, trošku jsem si oddechnul.
„OK. Tak donesete mi tak tunu zlata a nějaký to drahý kamení, ona se mi pěkně z očí do očí omluví a já se zase pokusím usnout.“ Teda měl to pěkně naplánované. „A vy se tu tak pár století neukážete. Až se vyspím, tak si ovládnu nějaký to království na západě a vy si to tu pak klidně srovnejte se zemí. Kapišto?“
„No, to by šlo.“ Pokýval jsem hlavou.
„Dáš si dryák?“ Ale zase na druhou stranu, hostitel byl perfektní. Málokdo mi nabídnul kafe, když jsem ho přišel zabít. Na můj projev vehementního souhlasu ukázal do rohu na kredenc. „Vem si tam nějakej grál a natoč si. Když už jsem vzhůru, tak se aspoň vožeru.“
Hmátnul jsem do vitríny, ve který se leskly samý zlatý poháry a načepoval z obřího sudu, ze kterýho pil, až po čárku. Trochu to pěnilo a zlatý okraje se začaly mírně rozpouštět. Nevím, jestli to bylo tím utrejchem, nebo nekvalitním zlatem. Prostě jsem to kopnul do sebe. Škytavku jsem zalil dalším krýglem.
Bylo to velmi dobré pití. A sud byl vážně kvalitně vysířený. „Co to vlastně chlastáš?“
„No.“ Drak se olíznul. „Je to nějaká síra, nějaký alchymistický svinstvo a trocha uhlí, aby se po tom zklidnil žaludek.“
Pokud mi Aldonela někdy něco zakázala, bylo to pití alchymistickýho svinstva bez dozoru. Od toho incidentu s mojí bejvalkou, zbořenou kouzelnickou věží a hlavně pohnutým prostorem, po kterým mi zbyly na hlavě ty čtyři uši a v hubě jedový zuby, když jsem zrovna v tygří podobě, sem vlastně nesměl ani jíst párky k večeři, když je zrovna vařila ve svým hrnci. I po řádným propláchnutí.
Dost mě to vyděsilo.
Škytnul jsem.
Myslím, že s tímhle drakem už Aldonelo mít starosti nebudeš, protože zmizel v obrovské ohnivé, elektrizující a mrazivé kouli, kolem které se vznášel oblak jedovatýho plynu. Je jedno, jak silný a vyspělý drak to byl. Je jedno, kolik sežral princezen.
Prostě žádnej drak nemůže být imunní úplně na všechno, že?
No a zatímco se ten chudák plaz vypařil uvnitř své vlastní sluje, mě to prohodilo skrz skalní masiv kamsi úplně do kšá. Samozřejmě, že ten okamžik si tak úplně přesně nevybavuju, protože když svým vlastním tělem projedete skrz solidní čedičovou desku neznámé tloušťky a konzistence a odletíte někam strašně daleko, musí vás to nutně uspat.

První pocity toho rána si pamatuju děsivě přesně.
Zaprvý, bolela mě hlava a měl jsem pocit, že se mi v ní přesýpají střepy.
Zadruhý, cloumaly se mnou všelijaký rozporuplný chtíče. Nevím, jestli to znáte, ale měl jsem příšernou chuť vzlétnout a prohánět se s větrem o závod. Míchala se mi do toho chuť na ovce a ryby.
Syrový.
A za třetí, stálo přede mnou nějaký dítě, bylo strašně vyděšený a klepalo se strachy. To, že lidi tuhle činnost provozují, když mi narostou chlupy, je docela normální. Nemám jim to za zlý. To, že to děcko mělo o důvod víc se klepat, mi nedošlo hned na začátku z jediného důvodu – nikde poblíž nebylo zrcadlo. Když není poblíž zrcadlo, nepřemýšlíte nad tím, jak vypadáte.
A když se vzbudíte a nevíte kde, zajímají vás informace.
Přirozeně jsem to dítě chytil, aby mi neuteklo. Moje první slova byla více než výmluvná. „Vrr darch, chrlach.“ Já vím, že to není nic moc. Taky jsem byl překvapenej.
„Já ti nic neudělám.“ Prohlásilo to dítě a dál mi vibrovalo v ruce.
Jeho ujištění mě moc nebralo. To, že mi nic neudělá, bylo nad slunce jasný. Spíš mě zajímalo, co se mi stalo s tlamou. Rozhlídnul jsem se kolem a poblíž uviděl překrásnou studánku. Došel jsem k ní a mrknul do hladiny.
Víte, vy jste možná byly překvapené, když jste mě poprvé uviděly. Představte si ale samy sebe na mém místě. Zvednul jsem děcko do úrovně svých očí a dlouze jsem se na něj zadíval.
Zareagovalo. „Chceš rybičku?“
No, rybišku bych si skutečně dal.
Špunt vytáhnul z kapsy kus zahnívajícího lososa a hodil mi ho do tlamy.
Roztáhly se mi zorničky a rozdvojil pohled. Úplně mě to dostalo. To nebyla ryba, to byla ambrózie.
Položil jsem ho na zem a pohladil spárem po hlavě.
„Chceš ještě další?“ Zeptal se.
Mé kývání hlavou jak o život mu muselo být jasnou odpovědí. Rozběhnul se pryč.
„Vrach.“ Zařval jsem na něj. Když se zastavil, strčil sem si prst před tlamu.
„Neboj, neprozradím tě.“
Zatímco jeho prdel mizela někde ve křoví, sednul jsem si na zadek a začal přemýšlet. Je to dobrý, mám křídla. Cestování bude v pohodě. Ale zase na druhou stranu nevím, kde jsem. Ten kluk mluvil naší řečí, takže zase tak daleko být nemůžu. Nejspíš nebude umět psát. Ale jak z něj dostat informace o mé poloze?
No... Nejlepší by bylo si ho ochočit a pak v jeho vesnici najít někoho, kdo umí třeba i psát. Neměl by to být problém. Děcka jsou důvěřivý a navíc, každý chce mít svýho draka.
Plyšovýho...
Stoupnul jsem si na všecky čtyři a roztáhnul křídla. Působivé rozpětí mě ujistilo, že nebudu mít ve vzduchu problém. Lehké promáchnutí mi opřelo vítr do plachet a já se nadnesl. To mi ovšem bylo málo. Vždycky jsem měl dračí ambice.
Pořádně jsem máchnul a najednou byl deset metrů ve vzduchu. Jak sem ale vrátil křídla zpět nahoru, mrštilo to se mou stejnou silou zpátky a já potkal celou svou páteří tvrdou realitu ve formě ostrýho kamení, co trčelo ze země.
Většinu mýho života mi ze zad žádný křídla nerostly. Jak mám sakra vědět, jak lítat? Malý pokus se zvednutím křídel... Aha, musí se ohnout dolů.
Ti ptáci to maj složitější, než jsem si myslel.
Lehké máchnutí mě zvedlo pár metrů nad zem, honem nahoru, ták, nastavit hranu větru, dorovnat ocasem, jo tam mám plochu taky, zmenšit, trošku srovnat.
Plachtím!
No vida. Máchnout lehce dozadu, jo jdu dopředu. Zabrzdit. Bezva.
Zpátky. Zaplachtit, nahoru, dolů, nahoru, dolů. Přistát.
Co asi ještě umí draci kromě toho, že lítaj?
Vyhlídnul jsem si takovou pěknou borovici. Byla trošku seschlá, žádná škoda. Pořádný nádech mi rozdmýchal cosi vevnitř. Někde na pomezí krku a těla.
U borovice se objevil ten kluk.
Polknul jsem to.
Hnusný výbuch mi projel skrz střeva a explodoval na druhé straně. Nohama mi projel elektrický výboj a uzemnil se. Všechny chlupy, co jsem jich měl na těle, se mi postavily do pozoru a kolem mě se rozsvítil eliášův oheň.
Dítě se na mě dívalo s úžasem. Musel to být neuvěřitelný pohled, jak za mnou víří ohnivá bouře a ve středu toho všeho jsem já, svítící jak lampión.
Ale mnohem důležitější pro mě byla ta nůše plná ryb, co měl na zádech. Nádherně voněly a úplně mě to dohánělo k šílenství. Nemohl jsem se vůbec ovládat. Strnul jsem z něj ten proutěnej bazmek a sežral kompletně vnitřek do poslední sardinky.
No prostě lahoda.
A on u toho tleskal rukama, protože teď jsme byli určitě kamarádi. Aspoň podle jeho názoru. Ach jo, kdy si lidé konečně uvědomí, že uplácet se nemá, pač s jídlem roste chuť. Ale jinak mě napadla jiná věc. On ty ryby stoprocentně za tu chvilku nenachytal. A ten, kdo je chytil, nebo koupil, je v brzké době bude postrádat, a protože kluk byl zpátky, co by dup, může tu být, co by dup, i ta dotyčná osoba, takže by to chtělo kvaltem vypadnout.
Přeskočil jsem veškerý protokol, jako pomalé sbližování, podrbání za ušima, hlazení, ostych, koukání z očí do očí a podobně, protože v dálce už byly k zaslechnutí rozzlobené hlasy. Podebral sem ho zespoda hlavou, hodil si ho na záda a začal utíkat směrem od hluku, který stále více sílil. Bylo na čase, protože mě jen těsně minul šíp a kolem proletěly poměrně nepřesně hozené vidle. Na úniky jsem specialista. Většinou to beru skrz dav nepřátel, abych v jejich řadách zavedl takový ten pěkný druh zmatku zvaný panika s následkem smrti, ale řekl jsem si, že by asi nebyl dobrý nápad vyvraždit půl vesnice, když je můžu pozdějc potřebovat. Ostatně, většina lidí je dost ostýchavá ke spolupráci, když jim pobijete pár členů rodiny.
Neznalost terénu se ovšem projevila, než bys řekla ryba. Zatímco jsme pobíhali kolem jak králíci, dav nás usměrňoval směrem k útesu. Logiku téhle taktiky jsem nepobral. Moje křídla mohly něco prozrazovat o mých schopnostech. Ale zemědělcům a rybářům do hlavy nevidíte.
Děcko se konečně otočilo správným směrem a obejmulo mi krk nohama, což byl pro mě jasný signál. Ladným rozběhem jsem zamířil k útesu, rozepjal křídla a vznesl se zrovna v okamžiku, kdy mě zasáhla voňavá rybářská síť a oba jsme se zřítili do zpěněné vody.

V uších mi duněla vzpomínka na příboj. Po těle mi duněly rány bičem. Ne že bych byl citlivka, ale co je moc, to je moc. Tenhle způsob buzení jsi nikdy nevyzkoušela ani ty, Aldonelo. Není to nic příjemnýho. Otevřel jsem oči.
Kolem dokola se tyčily zdi nějaký arény. Já byl kvalitně svázaný a přikurtovaný k podlaze.
Chlápek, co v ruce třímal bič, mě přestal obšťastňovat dávkou podlitin a otočil se k posedu, co visel přímo přede mnou. „Vidíš, Premoudrý, že rána bičem probudí i nejotrlejšího draka z letargie.“
Upálil jsem ho.
Onen Premoudrý se nahnul lehce dopředu. Ne jako zvědavec, ale spíš jako znuděný baron. Měl na ramenou kůže a vůbec, byl zdravě živený. „Vskutku. Stačilo šedesát ran bičem a je při vědomí.“ Zase se narovnal. „Nyní zahájíme rozpravu s drakem!“
Rozprava s drakem? Jak se se mnou sakra chtěli rozpravovat?
Zleva se ke mě došouralo něco, co vypadalo jako kouzelník nebo šaman. Položil na mě ruce, chvíli meditoval. Pak se ke mě otočil zády. „Och, Premoudrý, drak si žádá panu a pak bude poslouchat veškeré naše rozkazy.“
Lhal. To se nedělá. Upálil jsem ho.
K mému překvapení nikdo nebyl překvapený.
„Hm.“ Zamyslel se Premoudrý. „Možná to bude oříšek. Přiveďte toho kluka.“
Děcko, které se mi bez bázně a hany předtím vesele vozilo na zádech, bylo vstrčeno do arény a dovedeno až přede mě. Bylo dost vystrašené. Já bych byl taky. Ještě tu dýmali šaman s katem. Dvakrát to zrovna nevonělo.
„Co o něm víš, Preskote?“ Zaduněl hlas očividného velitele toho všeho kolem.
„Pane. Já nic nevím.“ Bránil se Preskot. „Já mu jen donesl ryby a on mě neupálil.“
„Vskutku podivné.“ Zamyslel se Premoudrý. „Málokterý drak neupálí toho, kdo mu poprvé dá nažrat. Zkus s ním promluvit.“
Dítě se otočilo ke mě. Povzdechlo si. Evidentně nemělo moc zkušeností v oboru komunikace s draky. Dívalo se mi do očí a nejspíš přemýšlelo o nejvhodnějším způsobu, jak mě uctivě pozdravit. „Ahoj.“
Odfrknul jsem.
Pomalými krůčky ke mě došlo. „Já vím, že jsi hodný. Však ti ty ryby chutnaly, ne?“
Napětí se dalo krájet tím nejostřejším tichem, jaké jsem kdy slyšel. Všichni čekali, kdy ho upálím. Nicméně, jak dobře víš Aldonelo, jsem svým způsobem citlivka a děcku bych neublížil.
Kluka jsem povalil a olíznul mu obličej, aby to nevypadalo tak nebezpečně. Pro jistotu jsem vrtěl ocasem.
Preskot zvednul do vzduchu palec, jako že je v pořádku a Premoudrý si promnul plnovous. „Ten drak je nějaký podivný.“ Povzdechnul si. „Vyloženě zlý není, dobrák ale taky ne. Mládě není a zároveň se chová jako pes. Navíc žere ryby místo toho, aby si žádal pany. Podivné.“
Děcko, který jsem momentálně šimral jazykem po obličeji, zvedlo ruku. „Mohli bysme ho ochočit.“
Premoudrý se zvednul z křesla. „A postavit proti Temnému knížeti.“ Na tváři byla vidět jeho vize, jež se mi vůbec nelíbila.
V tento okamžik jsem věděl, kde jsem. Temný kníže, jinak zvaný Nosferatu. Žil v horách na dálném východě, kde ovládal království Karpatské pomocí netopýrů a zotročených vlků. Běžně jsem vídal vozy z těch míst, ještě v době, kdy jsem býval člověk. Byly plné vysátých poddaných.
Měli pár nevýhod. Třeba jste si museli dávat před nima bacha, abyste se neřízli do prstu, ale pokud jste hledali neúnavné permoníky a kutače do dolů plných jedovatých plynů, nebyla lepší volba.
Jenže, já se nechtěl měřit s nějakýma podřadnýma upírama. Já chtěl zpátky do plání, kde je můj domov. Začal jsem se vzpírat v poutech.
Premoudrý seskočil dolů ze své lóže a pokleknul přede mnou. „Prosím, pomoz nám.“ Sklonil hlavu a čekal, až ho žehnu.
Přiznám se, že mi to v mysli na jednu chvíli vytanulo. Jenže zase na druhou stranu, bylo jich i tak víc a já byl stále svázaný. A náčelník je náčelník.
Tak sem se aspoň rozhodl, že jim ukážu, že se mají čeho bát.
Preskot radši utekl.
Nadechnul jsem se a pustil oheň druhou stranou. Rozbilo to pouta na kusy a vypálilo kolem mě široký kruh. Ještě to trošku jiskřilo, když jsem zvedal Premoudrého na nohy. Bylo to svým způsobem symbolické. Naštěstí byl jen trošku omráčený elektrickým proudem.
Drápem jsem do písku arény napsal, že jim pomůžu.
Náčelník se chvíli díval na můj výplod, pak na mě. „Já se omlouvám, ale jediný, kdo tady uměl číst, byl sežehnut tvým mocným dechem.“ Ukázal na pozůstatky šamana. „Neměl bys mi slova poslat do hlavy, nebo tak?“ Stisknul si spánky.
Znuděně jsem jej odstrčil a vydal se k brlohu zlého mocipána. Těsně před mým monumentálním vzlétnutím, kdy jsem zranil pár vesničanů a zboural jednu chalupu, ještě na mě stačil naskočit Preskot. Pak už jsem to byl jen já, vítr a temný hrad přede mnou.
Když jsme přistáli poblíž v lese, setřásl jsem dítě z hřbetu a ukázal mu, že tu má zůstat. Děcko asi pochopilo, že pracuju sám a sedlo na pařez.
„Počkám tu.“ Řekl Preskot.
Kývnul jsem hlavou a jal se šlapat potichu kopec. Kolem byl docela solidní prales, kde ani živáček nepípnul. Přisuzovat se to dalo samozřejmě tomu upírovi.
Přisuzovat se to dalo i mě.
Zeď hradu problém nebyla. Prostě jsem ji roztavil.
Hned za zdí byla rakev. Ta byla náležitě upálena.
Zrovna jsem se chystal k odchodu, když dovnitř vstoupil Nosferatu v papučích, pyžamu, držící hrnek s teplou krví a pořádně krvavé jelito v druhé ruce.
Vytřeštil na mě oči. „Tys mi zničil postel.“ Podíval se na zeď, skrz kterou jsem se propálil. „A taky kobku.“
Upálil jsem ho.
Když plameny uhasly, stál tam nahý, tedy kromě pantoflí. Ještě stále držel v jedné ruce hrnek, ze kterého se vypařila krev a v druhé grilovanou klobásu. „Tys mi zničil pyžamo.“
Ne vážně, už jsem nechtěl poslouchat, co jsem mu všecko zničil. Všude kolem ležela spousta doutnajících pozůstatků nábytku a tudíž další příležitost k tomu, aby konverzace mohla pokračovat.
Bojovat s upírem není jen tak. Víte, v dračí podobě jsem tak nějak neuvažoval nad tím, že bych si sehnal nějaké stříbro nebo dubový kolík. Navíc v té době se začalo pomalu smrákat. Kousání a chňapání jej indisponovalo jen krátce, na pár vteřin.
Klasická mlátička se strhla v dlouhotrvající řež. Interiér hradu jsme víceméně srovnali se zemí. Jedna věž se dokonce začala kácet. Všechna čest, byl to odhodlaný a vytrvalý protivník.
Ale pak mě naštval, protože mě začal vysávat.
Tak jsem mu to oplatil.
Víte, rozdíl mezi mnou a jím ležel ve váhové kategorii. Zatímco on měl sotva sedmdesát kilo hrozivou sílu a pět litrů krve, já mám v dračí podobě šest metráků, hrozivou sílu a padesát litrů krve.
A na tom jsem náš souboj vyhrál.

„Takže, jestli to dobře chápu, tak jsi za celý svůj život byl zasažen kletbou, polit magickými tinkturami, napaden démonem, prošel časovou branou, zasažen dračím dryákem a nakonec jsi vysál hraběte z Nosferatu.“ Dívala se na mě kriticky Aldonela.
„Nejen vysál, ale i sežral.“ Usmál jsem se vystouplými špičáky.
„Klid.“ Alchymistka zavřela oči a počítala do desíti. „Mám v jeskyni tygročlověkodrakoupíra, co ještě neexplodoval. To bude v pohodě.“ Chvilku se rozdýchávala. „Byl bys tak laskav a vyšel ven? Aspoň do chvíle, než se rozední. Nerada bych, aby jsi tu vybuchnul.“
Venku si mě chvíli prohlížela. Prohmátla mi ocas a krk, křídla, drápy, mrkla mi na zuby i do všech čtyř uší. Vytrhnula mi trochu chlupů.
„Divím se, že nemáš víc hlav. Ten potenciál by tu byl.“
„Rozhodně nehodlám čekat, až mi začne rašit další hlavička.“ Odfrknul jsem. „Co mám udělat, abych byl normální... ehm normálnější tigročlověk?“
„No, zkus sehnat v tom doupěti dryák, co jsi vypil.“ Už už jsem se chystal vyrazit, když mě zadržela. „Ale nejdřív vyzvracej toho upíra.“
Vyhodil jsem si čelist a dostal ze sebe to svinstvo.
Otočilo to na mě hlavu. „Tys mě sežral.“
„Mohla bys s ním něco udělat?“ Ukázal jsem na natrávené, rychle se regenerující torso. „On je pořád naživu, ať mu udělám, co mu udělám.“
„Klid.“ Opáčila. Otočila se k upírovi. „Pane hrabě, jste v pořádku?“
„Ano madam.“ Řekl Nosferatu. „Nemáte, prosím, žejdlík krve?“
„Bohužel.“ Pokývala hlavou. Vytáhnula z kapsy kleště a vytrhnula mu špičáky.“
„Au.“ Byla poslední slova upíra, protože v příštím okamžiku se vypařil pod vlivem stříbrné sponky vražené do srdce.
„A ty tu ještě pohledáváš co?“ Houkla na mě Aldonela.

Měl jsem jí říct nějakou cynickou hlášku. Ale v daný okamžik mi nebylo humorně. Vypadala dost nebezpečně, když si pohrávala s těma špičákama. Jako by mi něco naznačovala. Že si se mnou poradí taky, když bude chtít.
Nevím.
Sluj nebyla zase tak daleko, abych mohl rozvést myšlenku na setrvání v dračí kůži a preventivní upálení Aldonely. Ladně jsem se rozplácnul o ostré výběžky před jeskyní a pravou přední nohou vstoupil do doupěte v očekávání snadné mise.
Tam mě čekalo překvapení.
Zaprvé jsem našel můj meč a brnění. Tigrobijec byl rozlomený na několik kusů a nezničitelné brnění bylo na několika místech solidně zničeno.
Zadruhé tam byl zase ten drak. Ležel pořád na té své, momentálně lehce natavené, hromadě zlata.
Podíval se na mě a v očích jsem mu jasně viděl výsměch. „Takže tygřátko se přidalo na moji stranu?“
„Ne tak docela.“ Odpověděl jsem. „Jdu si pro ten tvůj vynález, aby mě Aldonela dala dohromady.“
„Ty o to stojíš? Nechápu tě. Můžeš lítat, máš obří sílu, pliveš oheň a lidi se tě bojí.“
Přiznám se, že mi ta myšlenka vrtala v hlavě. „Fakt o to nestojím.“ Prohlásil jsem vehementně. „Dohoda pořád platí, nebo se mám s tebou poprat?“
Plaz si mě změřil takovým tím pohledem typu „mám sice o šest tun víc a pravděpodobně bych vyhrál, ale nechtěl bych, aby mě pálila žáha“. „Ne v pohodě. Dohoda pořád platí.“

Tak mě zase dala dohromady. Už jsem zase „normální“. Aldonela si zašla na dryák s drakem, pořádně se opila a připili si na bratrství. Já se musel spokojit se sklenicí alkoholu. To pití určitě sloužilo k tomu, že drak vypadal drakovitěji, než obyčejně. Když jsme odcházeli ze sluje, rostl jí ze zadku dračí ocas.
To mě tak nevzrušovalo (dobře, sexy to vypadalo).
Problém byl to, že jsem na něco zapomněl a v hlavě mi to pořád vrtalo.
Na co jsem sakra mohl zapomenout?

Mezitím pod hradem temného pána...
„A přísahám ti, Bože, že vybiju všechny draky, co jich na světě běhá, jako že se Preskot jmenuju!“

 Přidat komentář 



[<<]-[<]/1 [>]-[>>]
[1] Dr.Str. | @ | odpověz | 13.01, 12:09 | # | 0 přínosný nepřínosný
ikonka
Zdravím. Vím, že to vypadá jako spam, ale měl jsem dvě nedokončené povídky, které mi tu pěkně dlouho visely, tak jsem je dodělal obě. Zase budete mít ode mě chvilku klidu :-)
[<<]-[<]/1 [>]-[>>]

› Online 2

› Zeď




herr madved
(05.06.20, 23:25)
...kam zmizelo nokturno?

čtenář Antilistí
(11.02.20, 20:34)
Vítání jara 21.3.2020 - Ostrava - Výškovice - sraz Konečná tramvají 14:00 - oheň, Morana , Folkolorit, https://bandzone.cz/koncert/502014-vyskovice-rokle-za-vyskovicemi-vitani-jara

čtenář kryštof
(14.11.18, 14:27)
čau lidiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiii

čtenář Antilistí
(08.11.18, 08:06)
Vítání jara - 20let - 22.-23.3.2019 - pátek 22.3. - koncert kapel - Rock Hill - Ostrava- Sobota 23.3. - sraz konečná Výškovice 14:00 více : bandzone.cz/koncert/477093-vyskovice-rock-hill-music-club-vitani-jara-20let-2019

všechny zprávy | RSS


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2021 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14762
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6381
autorů: 862