Nokturno.net / tvorba / diskuze

Kdysi dávno jsem byl zlo samo. Chodil po světě a zabíjel muže, unášel děti a ty ženy, bože, co s nimi šlo všechno dělat. Ne, že by mě dodnes přešla chuť. To ne. Jaksi mi ale vymizela příležitost. Částečně za to může jedna ženská ověšená zlatem, částečně i to, že jsem se usadil a vraždit, znásilňovat a unášet známé se poslední dobou přestalo vyplácet. Hlavně proto, že mi to ve většině případů můžou později vrátit.
Jsem zpola netvor. A ve svých slabých chvilkách i člověk. Pokud jste někdy potkali pruhovanou bestii, pak jsem to byl já. Pamatujete si na mě? Před několika měsíci jsem docela rozboural místní hospodu. Dost lidem se to nelíbilo. Hlavně hostinskému. Ale pak jsem si to s ním vyžehlil. Během dlouhých nocí, kdy obsluhoval osazenstvo hospody a taky zákazníky, jsem mu hlídal drobotinu. On mě za to dával najíst a navíc, jako bonus, mě nechával na pokoji.
Tu hospodu jsem mu samozřejmě zaplatil. Což o to, zdroje mám veliké. Měli byste ale vědět, že život kočkoida není naplněn zlatem. Můj život je naplněn úplně jinými věcmi.
Ah, já jsem vlastně zapomněl říct, co to se mnou vlastně je. Těch čtyř uší si nevšímejte. Pochází z doby, kdy to se mnou bylo značně nejisté. Spíš předpokládám, že vás zaujaly ony pruhy, co se mi táhnou od vousů až k drápům na nohách. Pak vězte, že tento stav je mi trestem, ač má kriminální minulost je dlouhá, vlastně nezaslouženým, a jsem z něj v krátkých okamžicích vysvobozen mojí dobrou známou a zaměstnavatelkou, Aldonelou.
„Co si to vymýšlíš, ty dobytku?“ Další rána do zubů mi poněkud pocuchala úsměv i se zubama, ale jinak dobrý. „Chceš si snad zahrávat?“
Jo, já zapomněl. Jsem zase v zajetí.
Celmistr si promnul vousy a zaujatě se díval, jak mi uřezávají drápy. Když mi někdo uřeže drápy, to mě dycky nakrkne... Strašně dlouho trvá, než dorostou.
„Tak pověz, ty hrůzo z pekel, kde je ta žena, o kterés mluvil? Utekla nám a ty zcela jistě víš, kam mohla mířit.“
Jo ženské se jim zachtělo. Někdy si říkám, že nesmím v důsledku bolesti tolik mluvit. Jak říkala moje babička: Kdo moc mluví, toho bolí žebra. Koho bolí žebra, ten moc mluví. Je to taková nekonečná smyčka.
Ti chlápci v turbanech evidentně nevnímali směšnost mé situace. Když se nad tím zamyslím, horko těžko jsem ji vnímal já sám.
Jeden z těch mudžahedínů, nebo co byl zač, mi přivázal pěst do smyčky a natáhnul ruku přes špalek. Evidentně mi chtěl udělat něco, co se mi nebude líbit, až to udělá. Zřejmě šlo o místní způsob, jak kárat vězně a určitě se nezaobírali tím, jaké budou následky. Tedy jaké bych z toho mohl mít následky já.
Ale dá se na to zvyknout. Bolest je přece jenom ve vaší hlavě...
V okamžiku, kdy jsem byl opravdu na vážkách zavřít oči, vpadnula do místnosti pohroma. Většina ohňů byla rozmetána a vše se najednou propadlo do tmy. Dost mých věznitelů řvalo bolestí a mě docela potěšilo, že vůně spáleného masa nepochází ze mě. Je to evidentně štvalo. Polomrtví strachy dělali větší vyrvál jak já, když mi zpříjemňovali život, a že já mám solidní hlasovou aparaturu.
Když byli všichni mrtví a já stále naživu, spatřil jsem zdroj všeho toho mudžahedínského pechu. Mělo to čtyři kopyta, dvě ruce a strašně se to zubilo.
„Nazdar Amanto.“ Řekl jsem přidušeně. „Kde máš paní?“
Mrsklo to ocasem, chytlo mě to za řetězy a zvedlo do vzduchu. „Venku honí nějaký vojáky. Padáme pryč.“
Dvakrát jsem se nebránil. Dost mi však v pohybu bránily ty řetězy. Klíč byl naštěstí v ruce jednoho z věznitelů. Kde byl věznitel, to nevím. Asi utekl. Když ze mě spadnul poslední kus železa, bral jsem schody po čtyřech, za zády dusání toho lichokopytníka jednoho věrnýho, a hnal se za neuvěřitelným hlukem, co se ozýval někde nad našimi hlavami.
Plnou sílu tlumených výbuchů jsem pochopil až na nádvoří. Tedy na bývalém nádvoří. Jinak to ani nešlo nazvat. Plocha, dříve pečlivě vydlážděná, byla nyní zryta množstvím kráterů. Uprostřed zvrásněného prostranství pak stála ona. Držela v ruce nějakou láhev a smála se jako blázen.
Mimochodem, zrovna tahleta ženská mi žíly netrhá, aby bylo jasno. Když zrovna nevymýšlí, co vám provede magií, ohání se docela obratně bičíkem a v době, kdy jsem k ní nastoupil do služby, jsem o odborech neměl ani páru. Její jediné pozitivum je v tom, že je nechutně bohatá a krásná. Jenže ve srovnání například s Amantou, má o srdce míň.
Prostě tahle žena byla ochotná udělat cokoli, aby obhájila své zájmy. Třeba i dobro. Ten kráter, ve kterém stála, vypadal docela sympaticky, tak jsem slezl za ní. Netvářila se nijak pompézně. Jak by řekl klasik, byla prostě nasraná.
„Myslím, že budeš muset dost vysvětlovat.“ Pronesla. „Z nějakého důvodu mě včera zajal nějaký nespecifikovaný počet mužů, svázali mě a Amantu a odnesli nás sem...“ Rozhlédla se kolem sebe. „Kde to vlastně jsme?“
„No...“ Podrbal jsem se na hlavě. „Nemohli bysme nechat zkazky ze života na později?“
„Máš nějaký konkrétní důvod?“
„Víceméně ne, ale dost mě znervózňují ti poměrně vystrašení lučištníci na cimbuří.“
Aldonela zhodnotila svým podezřívavým zrakem pobíhající postavy, jež v okamžiku, až přestane jejich blouznivé opojení, nejspíš začnou dělat tu věc, kvůli které se jim říká lučištníci – používat luk. Pískla na prsty a z kouře se vynořila Amanta. V každé ruce držela chlapa za nohu a táhla je za sebou po zemi.
„Co je?“
„Konec zábavy.“ Utrousila alchymistka. „Mizíme.“
„Ale né!“ Začala plačtivě kentauřice. „Já jim zrovna začala trhat nožičky.“ Bezradně pustila obě těla a nechala mě na sebe nasednout.
„Zase nemáš uzdu.“ Povzdechnul jsem si.
„Tak se mě chyť jinde.“ Odfrkla a vyrazila pryč.

Když se slunce uložilo ke spánku, umyli jsme ze sebe nánosy krve a sazí a usadili se k opékanému pakoni. Zatímco Amanta pomalu přežvykovala svého vzdáleného příbuzného a Aldonela upíjela víno, které podivně burčelo, já se dal do vypravování...
„Takže...“
Pokud si dobře vzpomínám, tak pár dní zpět jsem odjel na malou výpravičku. Ne, že bych ti to vyčítal, ale mohla jsi mi dát trošku víc informací. Ten drak nebyl nic moc. Víš, když jsem slezl z Amanty a vešel do jeskyně, vlastně ani moc nahlas neprotestoval.
Měl čtyři, nebo pět hlav. Počítání mi nikdy moc pořádně nejde, když mi naběhne adrenalin. Jenže ten drak se vůbec nebránil. Ani nezařval. Přijdu k němu, šťouchnu do něj mečem a on zvedne jednu hlavu.
Co chceš? Povídá. Teda jako do mé hlavy. Oni to draci občas dělají. Zvlášť ti, co se styděj za svůj přízvuk a tak.
„Chci tvoji šupinu.“ Říkám já.
A kterou? Zeptalo se to.
„Zrovna tu.“ Povídám já.
Aha. Řekl zadumaně ten drak a otočil se na druhej bok, jako že bude spát dál.
Teda nejsem moc vzdělanej člověk, Aldonelo. Někdy teda pochybuju i o tom člověku. Ale když jsi mi řekla, že odebrání té šupiny je pro draka smrtelné, nemělo ho to rozrušit? Já myslím, že docela jo. Dokonce bych čekal, že se bude bránit, že třeba vytáhne spár, nebo dva. Třeba vychrlí nějaký oheň, zavolá si pomoc přírodních sil, nebo prostě udělá cokoli na svou obranu. Ale tenhle nic.
Musím se přiznat. Dost mě to naštvalo. Takový vztek jsem dlouho neměl. No a proto jsem vzal meč a rozsekal ho na cimprcampr, až krev cákala. Po tom, co mi spadnulo nasrání a po pořádným vydrbání v řece, jsem se s tou šupinou vydal do nejbližší vesnice. Samozřejmě po pořádný dávce lektvaru, aby to se mnou nebylo mezi lidma až tak zábavný.
Rozkopnul jsem dveře hospody, abych na sebe upoutal pozornost. Ta radostná novina musela být náležitě řečena velkému obecenstvu. Oznámil jsem jim, že drak je mrtvý a že jsou svobodní. Zatímco jsem se nadechoval k sebeoslavné řeči, skočila na mě ženská a praštila mě do solaru. Mezitím, co byla pacifikována několika mými dobře mířenými políčky, skočila mi druhá ženská na záda a začala mě škrtit.
Ani to mě moc nevyvádělo z míry, jako ta třetí ženská, která ale už měla fakt sílu a hlavně mě mlátila válečkem do hlavy. Po čtvrté ráně jsem lehnul na zem a probudil se až v kobce z čisté žuly, kde to smrdělo asi jako u tebe v jeskyni, Amanto. Nic ve zlým.
Abych se přiznal, oblibu jsem měl solidní. Návštěvy se jen hrnuly. A navíc ta banda lidí, co mě pořád navštěvovala vždycky přesně věděla, co jsem probíral s těmi, co tam byli před ním. Trošku mě to děsilo. Víte, když někoho vyslýchám já, sám nevím, na co jsem se ptal a dobře víte, že se ptám znova a znova. Ale tihle...
Každopádně asi po týdnu to vzdali a v dost zuboženým stavu mě vynesli na světlo. Evidentně se se mnou nechtěli dál zahazovat. Ta banda chlapů s ručníky na hlavě tam stála jako zmoklé slepice. Zřejmě byli dost nesví. Jací grázlové to jsou, jsem se dozvěděl, až když jsem jim slíbil zlato.
Sory Aldonelo, ale jinak tě nešlo kontaktovat. Nechal jsem tě unýst, abys mě našla. Za to se omlouvám. Ale myslím, že pro to stálo užít si trošku zábavy a konečně...
Máme tohle.

Zpod opasku jsem vytáhnul šupinu získanou z draka a položil ji na stůl. Aldonela se zvědavě nahnula a usmála se.
„Věřím, že tohle byla ta věc, kvůli které jsi byl původně vyslýchán.“ Potvrdila.
„Ani nevíš, jak jseš daleko od pravdy.“ Odmítnul jsem. „Když do mě kopali ti pohůnkové železnýma botama s trny na konci, chtěli po mě nějaké Sjednocení.“
„To je tohle.“
„Co, tohle?“
„Jo, tohle.“
„Hm...“ Stále mi to nedocházelo. „Jak to funguje a co to je?“
„Podívej.“ Řekla alchymistka. „Představ si, že máš hodně hlav a bylo by vhodné vyjít jedním směrem, něco udělat nebo tak... Jak to uděláš?“
„No.“ Poškrábal jsem se na hlavě. „Tak co vím, tak myšlení zajišťuje mozek. Tak kdyby mezi těmi mozky byl ještě jeden mozek, takový centrální mozek, tak by mohly ty ostatní mozky se dobrat, co chtěj navzájem.“
„Je to jednodušší.“ Odpověděla Aldonela.
„Jak jednodušší?“
„Kouzlo.“ Zvedla ze stolu tu šupinu. „Tohle zajistí, že se ty hlavy domluví.“
„Ehm.“ Málem mi zaskočil kus pakoně. „To možná vysvětlí, proč po mě šli ty lidi. Ale proč se nebránil ten drak?“
„Protože tam byl uvězněný.“
„Jak uvězněný? Měl tam volný východ.“
Aldonela si přejela rukou přes obličej. „Podívej. Ten vchod byl mnohem menší, než drak. Prostě byl hluboko v hoře a nemohl ven. Jídlo mu nosili lidé, respektive lidská Saň. Hydří bestie v lidské podobě. Ta šupina umožňuje po určitém obřadu připojení jakéhokoli lidského vědomí do již zaběhnutého kolektivního organismu. Ta bytost sice může růst skrze matky, jež absorbují mysl svých dětí, ale už nemůže pod své lůno přijmout žádného cizince.“
„Pokud nemá tu šupinu.“ Dodal jsem.
„Přesně tak.“
„Tak mi řekni, co nám třem brání spojit se do jedné bytosti.“ Odvětil jsem. „Takový malý druh nesmrtelnosti by se mi třeba i hodil.“
„Podívej.“ Aldonela se usmála v tom jejím ‚ty naivní hovádko‘ úsměvu. „Já jsem člověk, tobě roste ze zadku ocas a Amanta...“ Mávnula směrem ke kentauřici co žmoulala pakoně, až měla boule za ušima. „Tohle pořádně ani nemám prostudované. Vlastně tak nějak netuším, jestli to vůbec vědomí má.“
Amanta zvedla zrak od jídla. „Jo. Já jsem simulace.“
„Co je simulace?“ Zeptal jsem se.
„Jednou se mě zeptala, proč musí všechno nosit.“ Odpověděla Aldonela. „Tak jsem jí říkala, že je mula a uplivnula si před ní.“
„Aha.“ Odvětil jsem. „Řekla jsi jí: ‚Si mula, tse.‘“
„Jo.“
„Hm.“ Navázal jsem na původní notu. „Ale jak zastavíme to společenství?“
„Není to společenství.“ Ohradila se alchymistka. „Je to jedna bytost. A nemůžeš ji uplatit proti jejím zájmům. Jediný způsob, jak zastavit jedince, je v tomhle případě vyvraždit ho.“
Dal jsem si hlavu do dlaní. „To zase bude den. Kolik jich je? Nebude jich moc? Tohle bude nejspíš nad moje síly.“
„To si piš.“ Kývnula hlavou. „A víš jaká je nejlepší zbraň proti ohni?“
„Voda?“ Zkusil jsem namátkově.
„Oheň.“

„Tohle smrdí.“ Bránil jsem se. „Normálně dáváš do lektvaru nějakou příchuť a vůni mandarinky, nebo tak. Ale tohle vyloženě smrdí.“
„Hele micinko.“ Ohradila se. „Vypij to, nebo ti utrhnu ocas.“
Vrazil jsem panáka do sebe. „Co teď?“
„Teď musíme chvilku počkat.“
V ten okamžik se mi zamlžil svět a já se zhroutil na podlahu.

Amanta. Moje zlatá Amanta se na mě koukala, pečovala o mě, hladila mě... A Aldonela taky. Pomaličku jsem se postavil na zadní. „Ať jsi mi dala cokoli, funguje to? Vůbec se necítím silnější.“ Můj hlas zněl nějak divně – zdvojeně.
Amanta se celá rozzářila. „A teď mám Tigredálky dva.“
Rozhlédnul jsem se po místnosti a uviděl sám sebe z mého pohledu druhého já. Abych se přiznal, dál se to začalo trošku komplikovat.
Aldonela mě oběma vrazila do ruky ten samý lektvar. „Pokračuj.“
„Kolik mě má být?“ Byl jsem zvědavý.
„Tak padesátka by tě mohla stačit.“ Odpověděla. „Ale duplikace trvá docela dlouho. Tak neotálej.“
„OK.“ Odvětil jsem. „S chutí do toho, půl je hotovo.“
Samozřejmě, když jsem se probudil, nebyl jsem půl ze dvou, tedy jeden, ale dvakrát dvě, tedy čtyři. Teď už mě to nijak nepřekvapilo. „Mohl bych vidět, jak to probíhá?“ Zeptal jsem se Aldonely.
Alchymistka mi tedy dala jen tři lahvičky. Všecky tři jsem po jedné vypil. Pak se mi udělalo trochu mdlo, jak část mého já omdlela. Ale nic problematického. Spíš mě do docela slušnýho šoku dostalo to podélné dělení.
„Jak se to dělá?“ Zavrčel jsem.
„Zdeformovala jsem kolem tebe universum a tak se můžeš chovat jako améba.“
„Co je to améba?“
Aldonela se zamyslela. „Taková věc, co umí dělat to, co děláš právě teď. Hele, neřeš to. Dohodli jsme se na padesátce, potřebuju tě ještě třiačtyřicetkrát. Tak bumbej.“
„Ale dyť je to krásný.“ Ozvala se Amanta.
„Je to skoro to samý, jak porod – svým způsobem ukrutný.“
„Ale pořád je to zázrak.“ Usmála se kentauřice.
Zavrtěl jsem hlavou a kopnul do sebe dalšího.

Čeho je moc, toho je příliš. Mě bylo až moc. Neměl jsem kde spát. Většina mě spala venku. Z části jsem spal uvnitř, dělal jsem nějaký domácí práce. Zároveň jsem vyjel do města proměněný do člověka, abych koupil padesát kusů brnění a mečů. Kovář sice nevěděl, na co mi bude padesát mečů, ale makal na tom celou noc. Koželuh to měl horší. Nadával jak špaček. Nejdřív se mě pokusil vyhnat šídlem, ale když se před ním rozsypal měšec zlata, šil jak ďábel.
Za dva dny jsem se vrátil a oblíknul. Mezitím byla zrytá zahrada s bylinkama a odstraněnej plevel. Trošku jsem se pustil i do lovu a ušil nějaký vaky na vodu. Vůně grilované pečínky se šířila kolem tábořiště.
Práce mi šla od ruky a já se při tom docela bavil, protože přestože jsem byl soustředěn na jednu věc, nedělalo mi problémy myslet na něco jiného a zároveň odpočívat a za rohem ještě líbat Amantu, popřípadě plácnout přes zadek Aldonelu, protože jsem věděl, co kde Amanta dělá, takže vše bylo v absolutním utajení, i když to vědělo padesát padesátin jedince.
Prostě pohoda.
Začínalo se mi to líbit.
Když jsem se oblékl a vyzbrojil, což mi i v padesáti lidech dalo asi tak pět minut, upřel jsem svůj mnohonásobný zrak na Aldonelu.
„Co teď?“
Přišla k jedněmu mě. „Tak a teď ti vysvětlím svůj plán. Tento lektvar, co držím v ruce, má specifické účinky.“ Pozvedla láhev. „Chytneme jednu ženu z té saně, využijeme šupinu k tomu, abych se s ní spojila a ty mě donutíš tohle vypít.“
„Co to udělá?“ Nevěřil jsem, že by to mohlo jít nějak extra snadno. Ostatně to by jinak nebyl třeba ten humbuk se mnou. „Nějaký strašlivý křeče? Znehybnění a upadnutí do komatu? Rozbití osobnosti?“
„Začnu se smát.“ Odpověděla suše. „Budu vyhledávat slunce a budu se smát jako blázen.“
„Hm, takže komedie.“ Povzdechnul jsem si a vzal lektvar do kapsy. „Kdy vyrážíme?“
„Hned.“

Ze všeho nejdřív jsem vesnici obklíčil, aby nikdo nemohl uniknout, pak vpadnul do té hospody, samozřejmě v chlupatém stavu. Dveře se rozletěly všemi směry a na mě zůstala civět početná skupinka vesničanů a vesničanek. Všechny v hospodě jsem zpacifikoval na zem a jediný, kdo zůstal stát, byla ta hostinská, co mě uhranula tím válečkem.
Škoda, že zrovna dneska jsem ji nemohl zabít.
Dobře mířená rána na solar ji uspala a já odnesl její bezvládné tělo ven na trávník. Podíval jsem se na Aldonelu. „Teď jseš na tahu ty.“
Vytáhnula šupinu, chytnula za ruku tu ženštinu a pronesla pár tajemných slov. Chvilku nehybně stála a nakonec se na mě podívala velice chytrým pohledem. „Vím všechno o vašem plánu Tigredale a stejně se ti mě nepovede zastavit. Je mě víc, než tebe.“
Zmáčknul jsem jí čelist a nalil do pusy ten lektvar.
„Jsi směšný.“ Začala se smát. „Hele, ale to je jinak dobrý.“ Trhala se smíchy. „Víš, že vypadáš všichni stejně?“ Chvilku to v sobě držela a ukázala na některé ze mě. Pak zase vybuchla smíchy.
Musím uznat, že to bylo nakažlivé. Já se smál všema padesáti hubama..
Jako první přišla na řadu hostinská. Další oběť bylo několik mužů, co se vyřítilo ze zástavby. Ale smáli se tak, že nemohli popadnout dech, natož udržet vidle. Po pravdě jsem viděl mnoho nepřátel, co umírali s úsměvem na rtech, ale tohle byl poctivý hysterák...
„Je jedno, co uděláš.“ Smála se Aldonela. „Já nejsem v tak slabém počtu, jako ty. Já jsem všude!“
Měla pravdu.
K vesnici se začaly blížit obrovské hordy lidí. Selky, ženci, rytíři pěší i na koni. Sedláci, boháči, žebráci. Tisíce a tisíce těl ovládané jedinou duší. Vzadu v hlavě (teda ve více hlavách vzadu) jsem začal cítit takový ten varovný signál.
Uvědomil jsem si, že mě umlátěj čepicema.
S úsměvem na rtech.
Svázání Aldonely bylo dílo okamžiku. Snažila se sice kousat, ale přepral jsem ji. Hodit si ji přes rameno nebyl problém. Ostatně vážila dvakrát míň jak já. Za běhu jsem jí ještě zavázal oči, aby na mě nemohla prásknout polohu.
Zdrhat takhle celou noc není žádná slast. Přece jenom Amanta zůstala doma a ani ona by mi nepomohla. Nicméně k ránu se zdálo, že to pronásledovatelé vzdali a vytvořili fakt velkou rojnici a začali pročesávat blízkých několik desítek mil čtverečních. Avšak to vypadalo, že i při své velikosti si Saň na sebe vzala velké sousto, protože kolem mé jeskyně byly průchozí více méně vzácností, takže nás nikdo neotravoval.
Vytáhnul jsem Aldonele z uší vosk a rozvázal ústa. Její bystrý smích okamžitě proříznul vzduch.
„Vím, že mi teď nejspíš budeš lhát, ale stejně se tě zeptám.“ Řekl jsem.
„Poslouchám.“ Odvětila Saň a odchichtla si.
„Ta šupina ti dává sílu, že? Když ji zničím, tak se rozdělíš a všechny ty lidi zachráním.“
„Ne tak úplně.“ Zavrtěla hlavou Saň. „Jen mě zpomalíš. Děti, které rostou ve mě, jsou mou součástí. I kdybys zabil všechny až na jedinou těhotnou ženu, nezastaví mě to. A věř mi, že jsem si pár těl nechala v záloze, abych se hned tak nerozplynula.“
Její pochechtávání mě stále rozesmávalo.
„Ale já tě najdu. Kousek po kousku tě vyhladím a neušetřím nikoho.“ Odvětil jsem.
„No, jak chceš.“ Usmála se saň. „Ale doteď to vypadalo, že jsi v zajetí, utíkáš nebo děláš podobné věci, které s mým hlazením nemají moc společného.“
„Stejně to zkusím.“ Pokračoval jsem. „Zajdu domů, udělám se mnohem větší a pak tě vyhledám, i kdybych měl zaplnit celý svět.“
Saň se zasmála. „No, po pravdě jsem už u tebe doma skoro já. A abych v té pravdě pokračovala, to samé já plánuju s tebou.“
„Cože?“ Zařval jsem.
„No, ale zase na druhou stranu, kdyby ses se mnou spojil, mohl bys zažít to, co prožíváš teď, ale mnohem intenzivněji.“ Uchichtla se.
„Ale já se cítím docela normálně. Nic extra.“ Přimhouřil jsem padesát očí. „Co, že máš najednou takovou přátelskou náladu.“
„Nic, nic.“ Pochichtávala se Saň dál. „Já jen, že bys mohl spadnout do exploze normálnosti, která by tě svou ohromností znudila, takže bys poznal, že celý tvůj život...“ Zastavila se. „Moc jsem tě nemotivovala, co?“
Zavrtěl jsem hlavou. „Ani moc ne.“ Dal jsem šupinu na balvan a rozmlátil ji šutrem.
Trošku sebou trhla. Ale pak se začala smát jako blázen. Ne tím poblouzněným smíchem, který pocházel z lektvaru, ale tím upřímným smíchem šílence, který poznal, že je jeho konec a přišel čas na odplatu, marný boj a podobné věci.
„Aldonelo, zabralo to?“
„Nevím. Mám hlavu jako střep. Ne, nejsem oddělená. Ale jsem od ní víc daleko. Hele, ten lektvar je tak udělaný, aby mě od ní dostal pryč, až přestane účinkovat. Vysála ze mě docela dost, ale já z ní taky moc a moc, ale to není důležité.“
Zatřásl jsem jejími rameny, strhnul pásku a pouta. „Co je důležité?“
„Ta strašná věc. Pohroma, kterou nelze zastavit. Armagedon tohoto světa. Ten záblesk byl jen chvilkový, ale ta strašlivá představa, zmnohonásobená obrovským vědomím Saně. Něco, čeho se bojí i Saň. Něco, co znamená i konec Saně. Konec světa všech světů.“
„Aldonelo, co se děje? Děsíš mě.“
„To nejhorší ze všeho nejhoršího – Saň idiot!“
„U všech bohů.“ Padnul jsem na kolena. Něco takového mi bylo zatěžko si představit. „My jsme nechali Amantu doma bez dozoru...“

Aldonela je fakt ženská do nepohody. Ne, nedělám si z ní srandu. Vymyslela takový kapky, který když vypijete, tak na vás neprší. Sice jak jsme běželi, stříkalo všude kolem bláto, ale to bylo jedno. Stejně jsem byl příšerně zpocenej, i když nevím, jestli únavou nebo strachem.
To, k čemu jsme mířili, mě přitahovalo i děsilo zároveň. Přece jen, bylo to jako já, ale větší.
A blbější.
Co si budeme povídat, inteligence koně není zrovna největší. Drtivá většina intelektu, jež se do toho koňského mozečku vešel, byl odpad z Aldonely a k tomu ještě zduplikovaný. Nám samozřejmě bylo jasné, proč jsme jí nedali toho lektvaru napít. Nedošlo nám, že to není jasné jí.
Byla dost chytrá, aby věděla, že lektvary, co jsou volně položené na polici, nemá pít, protože neví, co jí to udělá. Jenže ona zrovna u toho sudu věděla, co to dělat má. Jenže jí nedocházelo to podstatné.
Ona sama nevěděla, co udělá, až jí to ten lektvar udělá. Ani my jsme to nevěděli, spíš tušili. Ale o to víc jsme se báli.
A bála se i Saň, která momentálně běžela v opačném směru, než jsme šli my. Už zdálky nás ty lidi zdravili, představovali se nám jako Saň, a že prý bude hodná a vůbec, že nechce ovládnout svět, že jen chce spokojeně žít, ale ať pro boha, je jedno kterýho, něco s tím šílencem uděláme!
Když jsme dorazili na pláň, jež byla více méně počátkem našeho teritoria, spadla nám oběma čelist. Aldonele jednou, mě padesátkrát. Byla tam Amanta. Všude okolo. Celou pláň pokrývala Amanta. Kam oko dohlédlo. Miliony a miliony hypokentaurů.
V okamžiku, když nás spatřila, celé to stádo, ty kvanta kopyt, roztřásly zem a všechno to pádilo k nám. Děsivá stěna, hrůzná bytost, jež se zastavila až před námi. Největší děs byl to, že jí bylo tak moc, že nebylo dost místa, kde by se zastavila. Přední řady držely nápor setrvačnosti řad zadních. Jako by si Amanta sama šlápnula na nohu, ale efekt vypadal příšerně. Tisíce těl byly rozdrceny a ušlapány. Kolem stříkala krev, létaly kusy šlach, ale Amanta, ta obrovská Amanta z toho nebyla vůbec rozhozená. Ji bolest jedné miliontiny vůbec nezajímala.
„Tigredale!“
Zalehlo mi v uších, musel jsem je sklopit. Všech dvě stě. Když jsem byl obklíčen tím pitomým pakoněm, každé mé tělo chytnulo snad šestnáct paží a všechno mě to z lásky objímalo, hladilo, líbalo a tisknulo k sobě.
„Amanto.“ Pronesl jsem.
„Ano?“ Najednou se na mě upřely davy očí, jedna mysl.
„Ty stále ještě piješ ten lektvar?“
„Ano, miláčku.“ Odvětila mnohohlasem. „On mi sice ze začátku došel, ale pak jsem přišla na to, jak ho vyrobit tak, že nebyla potřeba ani ta šupinka. A teď už se nedělám nadvakrát, ale stačí, když se napiju jednou, tak jsem hned patnáctkrát.“
Aldonela omdlela.
Veškerá iniciativa tedy musela zůstat na mě. Musel jsem strašně rychle vymyslet, jak to udělat tak, aby na tom vydělali všichni, hlavně já a nejdůležitější bylo, abych zachránil svět.
„Tak miláčku.“
„Ano?“
„Teď, byla bys tak laskavá a přestala ten lektvar pít?“ Snažil jsem se to říkat hodně smířlivým tónem, ale byl jsem fakt nervózní.
„Dobře.“ Odpověděla mi. „Ale proč? Já jsem na to už přišla. Když se přestanou organismy množit, tak vyhynou.“
Je vidět, že jí trošku inteligence vzrostla. To byl sakra dobrý argument. Ale asi existuje jen jediný způsob, jak ženu přesvědčit k tomu, aby se sebou něco udělala.
„Víš, lásko. Mě jde jen o to, že když je tě hodně, tak vypadáš strašně tlustá.“
Nejdřív jsem myslel, že začne natahovat do breku. Nakonec záludnost mé věty prolomila limity těžby v její šedé kůře mozkové a narazila na vzpupnost, hrdost, zvířecí pudy a touhy. Amanta, jako když si nějaká žena začne pilovat nehty, zastřihávat vlasy nebo trhat obočí, začala sebe sama pilovat, rozstříhávat a přetrhávat.
Sebral jsem Aldonelu a hlavně sám sebe a začal jsem se dekovat z místa, kde jsme stáli, protože ta cesta vedla v korytu vyschlé řeky, která v době dešťů odváděla vodu z plání, na kterých momentálně krvácela největší bytost v historii světa.
Povodni, jež zasáhla tuhle poušť, se navždy říkalo krvavá, protože nejen že byla způsobená krví, ale mnoho smrtí ještě zavinila dole po proudu. Když Aldonela přehlížela tu spoušť, podívala se naštvaně ne jednokusovku Amantu.
„Taky jsi mohla odejít někam, kde by jsi svou smrtí nezabila tolik nevinných.“
Já mezitím šůroval podlahu v jeskyni. „A taky jsi se nemusela pozabíjet tady.“
„Ty mlč, kočkodane.“ Zavrčela Aldonela. „Tebe to ještě čeká.“
„No jo no.“ Utrousil jsem. „Ale já jsem ještě dost chytrej na to, abych každýmu svýmu tělu vykopal aspoň hrob.“
„Aspoň máme dost sušenýho masa.“ Odvětila Amanta.
„Ty nemáš vůbec nějaký divný pocity ohledně ultrakonzervativního kanibalismu?“ Opáčil jsem, zatímco smetákem byl štrachán pod nábytkem nějakej kus kopyta nebo čeho.
Lichokopytník se nevyjádřil a uraženě odnášel koš plný urvaných žíní ven z jeskyně.

Trošku poprchalo. Jen lehký větřík si hrál nad spasenou a zadupanou savanou a stružky pomalu vymývaly z písku poslední zbytky krve. Díval jsem se na čtyřicet devět hrobů seřazených vedle sebe. Vedle mě stály dvě postavy. Promoklý hypokentaur a Aldonela, na niž nepršelo.
„Možná by to chtělo, já nevím, nějakou řeč...“ Vyšlo mi z úst.
„Mě je to jedno.“ Opáčila alchymistka.
„No, tak chtěl bych říct, že si budu sám sobě strašně chybět. Vím, nikdy jsem nebyl žádnej svatoušek. Vlastně jsem byl dycky jen záludná svině, ale tak nějak jsem měl ryzí srdce, v tom pokřiveným úhlu pohledu. Docela mě štve, že většinu těch ryzích srdcí Aldonela má naložený v lihu, ale co s tím nadělám.
Co chci vlastně říct, je to, na sebe budu vždycky vzpomínat jako na zachránce světa, co se nebál riskovat a postavil se největšímu nebezpečí světa bez ohledu na následky.“ Podíval jsem se na Amantu. „No nic, to by mohlo stačit.“
„Já bych taky chtěla něco říct.“ Ozvala se Amanta. „Víte, budu sama sobě taky moc chybět, a a ...“
„Drž klapačku!“ Okřikl jsem ji s Aldonelou.
Chvilku jsme tam mlčeli a stáli. Pak mi to nedalo. „Co s tou Saní?“
„Když se ukáže, pošlem na ni Amantu.“ Opáčila Aldonela.