ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / diskuze

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Diskuse k dílku: Dívka z obrazu 6. Sledovat diskuzi přes RSS rss.
Než se pustíte do diskuze, přečtěte si pravidla pro psaní komentářů.

Rivka s dosti smíšenými pocity vyslechla Astonův příběh. Jak se zachovat. Věřit či nevěřit? Nejraději by odešla a zanechala knížete i s jeho podivnou báchorkou svému osudu. Avšak naléhavý hlásek, stále znějící kdesi uvnitř její mysli, nechtěl dovolit, aby se tak zachovala. Co je to za hlas, který tak neodbytně žadoní, aby Astonovi pomohla? Snad svědomí... Rivka se nad touto myšlenkou ušklíbla. Těžko, já žádné nemám.
„Dobrá, můžeš jít se mnou,“ rozhodla se nakonec, přičemž sledovala, jak se Astonova napjatá tvář uvolnila a rozzářila úlevou. Zvedla tlumok ležící jí u nohou, otočila se k Astonovi zády a svižným krokem vyrazila do hlubin lesa. Přes rameno na něj ještě křikla: „Zbraň máš u sedla a chovej se tiše! Není tu bezpečno. “
Teď tedy kráčeli společně Temným lesem, člověk a záhadná dívka s rudými vlasy.
Rivka vedla Astona po úzké, téměř neviditelné, pěšince. Nechávala bez povšimnutí jeho dotazy - „Kam jdeme? Kdo jsou Prokletí? Co chtějí?“ - a zcela se soustředila na cestu. Pohledem bedlivě zkoumala prostor před sebou. Nic neuniklo její pozornosti. Podobna více stínu, než živé bytosti se lehce přikrčena, rychle a tiše, prodírala lesním porostem.
Byli na cestě již několik hodin, když se okolí Temného lesa začalo pozvolna měnit. Starobylé stromy vystřídaly mladé, svěží stromky. Tíživé šero i mlha pomalu ustupovaly a sluneční paprsky nabývaly na síle. Veselé cvrlikání malých ptáčků se neslo vzduchem. Les prořídl, neklamná známka toho, že se Rivka s Astonem nezadržitelně blíží k jeho konci.
Konečně opustili nehostinný Temný les. Před nimi se rozprostírala širá pláň. Rivka se zastavila a nastavila tvář slunci. Po tolika dnech strávených plížením se v temnotě zdejších lesů se nemohla nabažit šimravého pálení jeho paprsků. Veškeré napětí posledních dnů z ní opadlo, cítila se volná. Tíže předchozích dnů zůstala ukryta v šeru Temného lesa. Pocit blaženosti ovšem pominul v okamžiku, kdy její pohled utkvěl na kopcích matně se rýsujících v dáli. Tam leží Stráň. Rivčino rodiště, její domov. Domov... jak trpkou příchuť může toto slovo mít.

***

„Jsme tu,“ kývla Rivka hlavou směrem k zelené stráni, ve které byly na hliněných podestách roztroušeny malé domky.
„Stráň?“ ujišťoval se Aston s pohledem upřeným k vesnici.
„Jo,“ zněla Rivčina stručná odpověď.
Zajímalo by mě, jestli tohle pískle má někdy jinou něž špatnou náladu, říkal si Aston v duchu, když následoval Rivku vzhůru po klikaté cestě.
Vešli do vesnice. První cíl Astonovi cesty se tedy naplnil. Je tu, na místě, kde je zřejmě ukryto vodítko k jeho milé. K ženě o níž každé noci sní. K ženě, ke které se jeho myšlenky upínají ve dne. K ženě, jejíž obraz je mu navždy vryt do paměti. Snad je někde tady, zatím ukryta před jeho zraky. Snad se s ní setká již dnes. Myšlenky naplněné tímto toužebným očekáváním Astona zcela pohltily. Rozhlížel se kolem sebe, jeho oči, nyní potemnělé stínem šílenství, těkaly ze strany na stranu. Ty tváře lidí okolo něj... jedna z nich by mohla patřit jí. Musím si je prohlédnou, žádná mi nesmí uniknout. Aston nevnímal nic než tváře. Bylo jich na tisíc a v bláznivém tanci létali kolem něj, vysmívali se a pošklebovali jeho touze a žalu.
Aston najednou pocítil tvrdý úder do levé tváře. Přeludy vznášejících se obličejů zmizely, Astonova mysl se rozjasnila a onen podivný stín z jeho pohledu zmizel.
„Vzpamatuj se!“ dolehl k Astonovi hlas, v němž byla patrna hrozba.
„Byly všude kolem, smály se a křičely. Ona, ona tam nebyla...“
„Cože!“ Rivčiny rty se stáhly do úzké čárky, když tázavě zvedla obočí nad proudem zmatených slov, kterými ji Aston zahrnul.
„No... ty obličeje,“ odpověděl Aston nejistě. Pomalu si uvědomoval, že podlehl bludu. Následek rány do hlavy, kterou utržil při souboji v lese nebo se jej zmocnilo šílenství? Pravdu Aston raději nechtěl znát.
„Aha,“ ušklíbla se nad ním Rivka a v odmítavém postoji si založila ruce na prsou.
„Vy jste mě praštila,“ došlo Astonovi, co je původem palčivé bolesti jeho tváře.
„Jo! Tvoje zírání na lidi kolem vzbuzovalo příliš pozornosti,“ naklonila se Rivka blíže k Astonovi a ledovým hlasem dodala, „o tu já nestojím!“
„Promiňte, já... ta rána na hlavě asi...“ snažil se Aston vysvětlit své chování, ale příliš se mu to nedařilo. Rivka jej propalovala pohledem, při kterém se Aston cítil, jako by se jeho srdce ocitlo v ledovém sevření.
„Jistě,“ odpověděla se zvláštním důrazem kladeným na každé písmenko ve slově.
„Co budeme dělat teď?“ zeptal se Aston rychle, snažíc se tak odvrátil pozornost od této pro něj nepříjemné situace.
„My? Nic! Jdi si svou cestou,“ odsekla Rivka Astonovi a chtěla odejít.
„Počkejte, já myslel...“
„Tak nemysli,“ přerušila Rivka hrubě Astona, „tam odkud pocházíš se možná dění světa točí okolo tvé osoby. Tady ne! Nezachraňovala jsem TVŮJ život! Chtěla jsem zabít JE! Ty jsi jen náhodou přežil. To je celé,“ pokrčila rameny. „Jsi tu sám za sebe, tak dělej co umíš a nepleť se mi do cesty!“ mávla nad Astonem rukou, jakoby chtěla odehnat obtížný hmyz a s kamenným výrazem ve tváři odešla.

***

Nyní osamocen, postával Aston nerozhodně uprostřed vesnice, jejíž obyvatelstvo na něj pohlíželo se značnou nedůvěrou. Neskrývaně na něj zírali a semknuti v malých skupinkách si mezi sebou tiše šeptali. Aston, již nemoha vydržet slídivé pohledy vesničanů, skryl tvář pod kápi svého pláště a vydal se na obhlídku vesnice.
Malé domky ze světlého dřeva a střechou ze slámoviny byly neuspořádaně rozsazené v zelené stráni. Vál jemný vánek a vysoká tráva, prokvetlá žlutými a bílými kvítky se vlnila v ladném tanci.
Aston byl unesen krásou okolí. Bezcílně bloudil v labyrintu cest vedoucím skrz celou Stráň, dokud nestanul před stavením s nápisem hostinec U Měšce. Bez váhání vyšel po prošlapaném schodišti vedoucím k chatrně vypadajícím dveřím hostince a vešel.
Aston zůstal stát ve dveřích hospody. Tak překvapivá a náhlá změna prostředí mu téměř vyrazila dech. Poklidné ticho venkovní krajiny, rušené jen šumem lisí a zpěvem ptáků, vystřídal hlahol hlasů, smíchu a řinkot nádobí. Namísto vůně přírody a rozkvetlých květin, ovanul Astona puch lidského potu, zvětralého piva a nevábně vonícího tabáku. Aston přelétl pohledem po místnosti zahalené v cloně šedivého kouře, vyhlédl si stůl stojící v nejtemnějším koutě v celé místnosti a tam se usadil. Seděl s hlavou skloněnou, čekal na hostinského a poočku pozoroval přítomné hosty. Doufal, že svou přítomností nevyvolá příliš vzruchu. Měl již možnost okusit zvědavost a neodbytnost vesničanů a nerad by si tuto zkušenost zopakoval. Jestliže poznají, že jsem kníže natáhnou ruku pro almužnu, uvažoval Aston a mezi prsty promnul mírně pohublý sametový váček visící mu u pasu. Nebyl lakomý, naopak doma v Elegrijském knížectví vždy rád přispěl těm bez majetku. Dnes se ovšem nacházel v jiné situaci. Aston si velice dobře uvědomoval, že na jeho cestách za láskou z obrazu, jej může potkat všelico a peníze jsou mnohdy jediným jazykem, jemuž všichni ochotně naslouchají.
Ale ne, povzdechl si Aston když zahlédl jak se k němu kymácivým krokem blíží dva muži.
„Hoj cizinče,“ zahulákal muž s červenými tvářemi, otřel si nos do rukávu a praštil korbelem plným piva o stůl takovou silou, že většinu zlatavého moku rozlil. Aston jen lehce kývl hlavou v odpověď na pozdrav a odtáhl ruce stranou od mokrých cestiček, kterými si rozlité pivo razilo cestu po celém stole.
„Já jsem Efram,“ dloubl se muž špinavým palcem do hrudě a nedbaje Astonova nesouhlasného výrazu, posadil se na lavici na opačné straně stolu. „Tohle je Quinn,“ máchl rukou směrem ke svému kumpánovi, doposud rozpačitě postávajícímu u stolu. „Co stojíš!“ zahalekal na Quinna a stáhl ho k sobě na lavici. Quinn se nemotorně usadil vedle kamaráda, přičemž se úzkostlivě vyhýbal pohledu na Astonovu tvář.
„He, he... něco k pití cizinče?“ Efram nečekal na Astonovu odpověď a začal se hlasitě dožadovat korbele pro svého nového kamaráda. „Pročpak jsi k nám přijel, hmm? Hledáš tady snad nějaký povyražení? He, he...“ naklonil se blíž k Astonovi, spiklenecky na něj pomrkával a vůbec si nevšímal rukávu, který se mu podařilo celý omáčet v rozlitém pivu.
„Jen projíždím,“ odpověděl Aston s mírným povzdechem a znechuceně se stáhl z dosahu Eframova nevábně vonícího dechu, který ho ovanul.
„Jó? Slyšels ho Ouinne, he he?“ obrátil se Efram na svého kolegu, který seděl tiše vedle něj s pohledem upřeným do stolu. „Co je s tebou, že sedíš jak zařezanej?“ zahalekal Efram a udeřil Quinna do zad takovou silou, že se Quinn málem praštil do čela o desku stolu. Hostinská, která právě přinesla Astonovi pití se na něj omluvně usmála.
Aston v duchu zabědoval nad rozhodnutím vejít do téhle... špeluňky. Rozhovor s místními opilci, bylo to poslední oč by právě teď stál. Chtěl se jen v klidu najíst, trochu vyspat a soustředit se na svůj cíl. Mohl bych si tu někde na pár dní pronajmout pokoj, poptat se po okolí, zkusit promluvit i s tím pískletem z lesa. Takto uvažoval Aston, když jej náhle vyrušil Eframův chraplavý hlas.
„Héj, slyšíš?“ dorážel Efram na Astona.
„Prosím?“
„Říkám, že seš nějakej pomlácenej,“ zopakoval Efram a šermoval Astonovi před obličejem vrásčitým prstem.
„Ehm, ano... přepadli mě.“
„Vážně?“ vypoulil na něj Efram své krví podlité oči a zhluboka se napil z korbele. „Slyšels to Quinne, někdo ho přepad,“ dloubl do svého přítele loktem.
Quinn se chytil za místo, kam se mu zabořil Eframův loket a tiše hlesnul: „Já už musím jít.“
Jen běž a vezmi si svého kumpána s sebou, zaprosil Aston v duchu Quinna. K jeho velkému zklamání, Efram zatáhl vzpouzejícího se Quinna za ruku a srazil ho zpět na lavici.
„Kam bys chodil, zrovna to začíná bejt zajímavý,“ objal Efram Quinna opileckým gestem a opět se obrátil k Astonovi. „Kde tě přepadli?“
Aston nestihl na vyřčenou otázku odpovědět. Dosud nemluvný Quinn se najednou vymrštil z dřevěné lavice a vrhl na Astona krátký pohled, pak se sklonil k Eframovi a cosi mu pošeptal do ucha.
„Cože?“ zahulákal nevěřícně Efram a zazíral na Astona. „Tys přišel s ní?“ vyhrkl a naklonil se blíž k Astonovi.
„Máš-li na mysli Rivku, pak ano,“ odpověděl opatrně Aston. Byl trochu zmaten náhlou změnou atmosféry u stolu. Co se to tady sakra děje, tázal se sám sebe a s nelibostí sledoval, jak se k němu od okolních stolů obrací stále více zvědavých tváří.
„Klidně to přiznáváš!“ Eframovi rozčilením přeskakoval hlas.
„Přiznávám? Nějak nechápu...“ Aston nenápadně přesunul ruku ke své zbrani. Nebyl si jistý co se může v příštích okamžicích udát.
„Myslím, že netuší co je ona zač. Je cizinec,“ promluvil poprvé Quinn a položil ruku Eframovi na rameno.
„Hmm,“ zabručel Efram, „pravda, pravda.“
„Co je ona zač? Myslíte Rivku?“ zeptal se Aston a pohledem rychle přehlédl podivně tichý hostinec. Uvolnil sevření kolem jílce svého meče.
„Ona je ztělesnění zla,“ pronesl Efram tajemně a vytřeštil na Astona své již tak dosti vypoulené oči.


 Přidat komentář 



[<<]-[<]/1 [>]-[>>]
[4] Auril | @ | odpověz | 24.12, 11:52 | # | 0 přínosný nepřínosný
ikonka
re: [3] Kristy P.: Důvod proč ta další část trvala tak dlouho je ten, že mám v hlavě vymyšlenou jen dosti hrubou kostru příběhu a navíc bez závěru:) takže někdy ať dělám co dělám nejsem schopná nic kloudného vymyslet, ale rozhodně mám v plánu tento příběh dokončit, takže nové díly budou...
[3] Kristy P. | @ | odpověz | 23.12, 11:31 | # | 0 přínosný nepřínosný
ikonka
Ja jsem tedy docela netrpelive ocekavala dalsi cast a je pravda, ze uz jsem ani nedoufala, ze ji sem pridas. Takze doufam, ze tu dalsi cast napises coby dup. Ale tvorba se nema uspechat, takze take your time:-)
[2] Auril | @ | odpověz | 23.12, 09:16 | # | 0 přínosný nepřínosný
ikonka
Ahoj, díky moc. Tvůj komentář mi fakt udělal radost, říkala jsem si, že po té dlouhé odmlce si to už nikdo nebude chtít číst.
[1] natir | @ | odpověz | 22.12, 12:23 | # | 0 přínosný nepřínosný
ikonka
Příjemné je to velice, stejně jak předchozích pět částí. Jen tak dál a tak. To je pochvala.
[<<]-[<]/1 [>]-[>>]

› Online 13

› Zeď




čtenář Antilistí
(28.11.23, 19:14)
Já jsem tady furt...

Lakmé
(19.11.23, 17:13)
Taky sem semtam zabloudím, z nostalgie, pro pocit ...

čtenář Donar Tyr
(11.11.23, 01:51)
Ano, občas se sem vracím do minulosti... Je to hezký pocit :).

natir
(06.05.23, 13:33)
Kamarádové, jste tu alespoň občas? Alespoň na skok? Alespoň?

všechny zprávy | RSS


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2024 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14769
článků: 557
obrázků: 3653
dílek: 6441
autorů: 866