Nokturno.net / tvorba / diskuze

Měla krásné hnědé vlasy, řekl bych do půlky zad. Byly rovné a lesklé. Její oříškové oči oslovily opravdu každého. Úsměv jí dodával nadpozemský vzhled. Neobvykle zasněný pohled a postava tak akorát. Před pár měsíci se rozešla se svojí dvouletou známostí. To, co mě překvapilo, bylo, že jsem ji neviděl ani jednou smutnou. Po každé přišla a usmívala se, pořád chtěla realizovat nápady, které by mě v životě nenapadly, oplývala jakousi energií, která jí prostupovala celým tělem. Vždy byla se svými přáteli, samotnou jste ji prostě nezahlédli.

Říkal jsem si, že s ní asi nebude něco v pořádku. Byla mladá, krásná a podle mě i perspektivní. Ale ten její zasněný pohled mi vůbec neseděl. Chvilku jsem ji sledoval až domů. Přenesl se k ní a pozoroval. Chtěl jsem vědět, jestli je to další případ pro mě, nebo je to jenom obyčejná holka, co se umí sakra dobře přetvařovat. Doufal jsem v to, že zabouchne dveře a sesune se po nich, že bude smutná a uplakaná. V tomto případě bych se sebral a odešel, už bych ji nesledoval. Ale ona zabouchla mahagonové dveře, v malé předsíňce si zula boty a vešla do svého tmavého bytečku s výbornou náladou a jako třešinku na dortu si uvařila mléko. V tuto chvíli mi došlo, že se moje obavy naplnily. Přenesl jsem svou mysl zpátky do svého těla a začal vymýšlet plán, jak ji vrátit zpět.

Musím se pořádně vyspat, abych nic nepokazil. Po mém zásahu bude trochu vylekaná a bude mít plno otázek, ale na to jsem už dost zvyklý, a tak ani nepřemýšlím, co by byla nejlepší volba – lhát ji? Říct pravdu? Řeknu pravdu.
Po pár dnech vyrazím do stejné hospody jako ona. Zase je plná energie a pobíhá od jednoho známého k druhému. Tento její rituál už znám a vím, že za chvíli půjde ven, aby se nadýchala čerstvého vzduchu. Předběhnu ji a udělám veškerá opatření, aby nás nikdo nerušil. Postavím se do stínu a vyčkávám. Během minuty by se tu měla ukázat. I počasí mi přeje. Obloha je celá černá a vzduch je dost chladný. Když vyjde ven, udělá pár kroků směrem k plotu a protáhne si své ztuhlé svaly. Je ke mně otočená zády, takže k ní vyrazím jistým, ale velmi tichým krokem. Má zavřené oči a dýchá chladný vzduch, kterého je ve uvnitř opravdu málo. Nadechnu se a jemně ji uchopím za boky. Musím ji té energie zbavit co možná nejdřív, aby se něco nezvrtlo. Pomaličku se začíná chvět, jako kdyby se chtěla bránit. Po chvilce jde do křečí, což zas tak skvělé není. Asi jsem ji trochu podcenil. Jdu hlouběji do jejího nitra. Ano, tady je poslední překážka, která volá o své překonání. Dám si na tom záležet, protože je už dost nezvladatelná. Dlouho ji už neudržím.

Tak a měl by být teoreticky konec, ale slečna se dál hrozně třese. Kruci! Přišel jsem moc dlouho! Při této myšlence se stane hned několik věcí najednou. Slečna roztáhne ruce a hlavu zakloní k černému nebi. Cítím vůni jejího šamponu. Spolu s jejím výkřikem – dost bolestným, jako kdyby v ní něco umřelo – z jejich úst a boků vyšlehne oslepující záblesk osvobozené energie. Mám co dělat, abych ji udržel. Po pro ni zničujícím zážitku se mi sesype do náručí a tiše vzlyká. Odnesu ji na lavičku, opřu o opěradlo, zkontroluji tep a chvilku s ní posedím v tichosti, kterou narušují její vzlyky. Nabídnu jí čokoládový bonbon a ona ho bez ostychu přijme. Udělá se jí o něco lépe. Píchl jsem do něj posilující sérum, kdyby něco, ale to vědět nemusí. Teď by to už měla zvládnout sama. Když vstávám k odchodu, lehce mne zatahá za kabát a s ubrečenýma oříškovýma očima se mě zeptá na jednoduchou otázku:

„Proč? Proč zrovna teď? Všechno bylo....“ „Tak dokonalé.“

Dopovím za ni. Sklopí oči k zemi a tiše přikývne. Sednu si k ní a řeknu jí zkrácenou verzi:

„Protože je čas žít. Musíš si vyřešit vlastní problémy, začít žít reálným životem. Přestat se opírat o pohádku, která je stavěná z karet! Nesmíš tuhle energii přijímat, mohla tě i zabít.“

Zase sklopila oči k zemi a párkrát vzlykla. Sebral jsem se k odchodu a chtěl zrušit všechna zaopatření, které jsem tu rozmístil. Než jsem zmizel, řekla mi:

„Děkuju“

Pro sebe jsem se usmál. Je první, kdo mi za ta léta poděkoval.
Doma jsem se posadil a vzpomněl si na příručku, kterou jsem dostal jako nováček. Našel jsem ji a přečetl si pár prvních vět, u kterých byl obrázek znázorňující energii. Psalo se tam:

„Energie je všude kolem nás. Je to základní stavební jednotka světa. Kdyby nebyla, tak není ani náš svět. Vy musíte hlídat, aby se energie nedostala do slabšího subjektu (v našem případě člověka). Musíte tomu za každou cenu zabránit. Energie jim poskytne alternativní svět. Všechno v něm bude pohádkové a nikde nebudou žádné problémy. Samozřejmě, že by bylo výborné, aby se všichni cítili báječně, problém je v tom, že energie zabíjí všechny subjekty, které musíte hlídat. Tento problém se řeší už od starých časů.....“ Zahodil příručku pod gauč, dal si nohy na stůl a se zakloněnou hlavou přemýšlel:

„Už je nás jenom pár, co říkají Musíš začít žít, odmítnout svět, který je postaven z papírových karet. Poděkovala mi. Nemusím se bát, protože jsem poznal co v té dívce je, budeme se vídat častěji. Ona jednou taky bude říkat – Musíš začít žít, odmítnout svět, který je postaven z papírových karet. Je jednou z nás....“