Nokturno.net / tvorba / diskuze

Kroky mé těžkopádné unaveně směřují do mého někdejšího Království. Dnes tolika mlhavo, nevlídno jest, drobné kapky z mračen šedavých snášejí se ku zemi chladně, ve vlasy co v pavučiny se vplétají. Všude mrtvolný poklid panuje, ó kterak melancholický podzim ten letošní!

Otevírám branku starobylou, již rez olizuje, vkročím na půdu posvátnou, již znesvěcuji pouhými kroky svými. Toť bývalé mé Království. Sesadili mne z trůnu, ze země mé vyhnali. Náhle tolika nehostinno zde, avšak hrdla svírání nedbám, dál nesměle kráčím, do kraje mého se po stoletích vracím.

Poddaní mí nehnutě zde dlí, jak jsem je tu kdysi zanechala. Hustá mlha halí jejich tváře spanilé, mezi křídly jejich co závoj pohřební se proplétá, na ladnosti a kráse jim přidává. Ach, kterak krásný ten národ nelidský, půvabný národ, jež po staletí střeží svět lhářů, z výšin naň pohlíží! Zub času na tělech těch kamenných stop nezanechal, neboť neživí časem neplynou.

Ó mí andělé padlí, náhrobky šedé střežící! Ó má knížata Temnot, vyslanci Podsvětí! Kterak chyběli jste mi, málem již zapomněla jsem půvabu vašeho, potěšení, jež němé rozmluvy s vámi přinášely mi! Jen popatřím na vás, opět vítána zde se cítím býti, neboť vy, vy jediní, zůstali jste přáteli mými, chladnými, vlídnými.

Hodiny kaple čas odměřují, tu bíti počnou, soumrak vítajíce. Mlha s temnotou se snoubí, ta odívá anděly v roucha majestátní, oni na vážnosti a půvabu získávají. I dnes budou mými smutečními hosty jedinými, jak tomu kdysi bývalo. První hvězdy večera tohoto mrazivého přitahují zrak můj i andělský. Měsíc v úplněk dorostl , ozařuje celou mou zemi, zpět vítá mne. Vítr rozeznívá zvonkohru v stromů korunách s listy mrtvými, jež poslední k zemi se nesnesly, nezetlily. Vzduch mrazivě svěží jest, prosycený pachem zmírající přírody, pachem rozkladu a… tu nasládlou vůni přec také znám, snad smysly mne šálí, v chřípí nasávám vůni bílého šeříku, toho rozkošného kvítí hřbitovního! Kde však vzal by se tu v pozdním říjnu?! Zrakem pátravým náhrobky blízké i vzdálenější prověřím, ničeho nespatřím však; ničeho, co vydávalo by onu líbeznou, omamnou vůni. Zato povšimnu si pohybu nečekaného a nevítaného. Opouštím tedy šeříkový sen, v dálavu hledíc.

Již chci se rozohniti na bídáka nezvaného drzého, slovem jedovatým pokárati, že ruší Království mé v kouzelném nočním rozjímání. Když však blíže přistoupím, úžasem oněmím; vždyť tj. jeden z mých andělů kamenných! Ó vrchole poblouznění, Anděl ten od náhrobku svého střeženého povstal, křídel rozpínaje! Od nich line se jemná lososová záře, ulpěné kapky deště v ní se blýskají, v rouchu černém se topí.

Očarována, přihlížím, kterak čtvrtý anděl ku hvězdám vzhlíží, vzlétnouti se snaží… Nelze však, neboť on mrtvý a kamenný jest, a bytosti podstaty takovéto létati nemohou. Anděl ze všech sil se snaží, křídly mocně mává, avšak jakoby k náhrobku přikován byl. Nad horizontem se zablýsklo. Hvězdnou klenbu zatahují těžké bouřkové mraky, Anděl více hvězdy nevidí, tedy ustane v svém počínání, křídel svěsí, hlavu skloní. Nepozorovaně přistoupím blíže a v tom vyklouzne z oka Andělova první slza, vzápětí následována druhou, třetí… Anděl slzy roní, nad hřbitovem bouře táhne, hrobové ticho hrom zabíjí, blesk náhrobky osvětluje jasně co slunce… Déšť snáší se na zem proudy, jež zhasínají lososovou září. Anděl nadále nehnutě pláče, já stále užasle hledím naň, neznámého pocitu prožívajíc; slzy Andělovy, první v životě mém mrzkém bezcitném, dojetí ve mně vyvolaly. Neboť již okusila jsem hořkost slzí prolitých nad vlastní Marností.

Přistoupím k Anděli, jenž na mně upře uslzeného zraku, a vztáhnu ruku svou lidskou nenechavou. Sotva však po tváři bledé jej pohladím, Anděl opět zkamení, ni stopy po slzách, záři lososové…

Bouře v nedohledno odtáhla, hvězdy a úplněk s sebou vzala, rudý svit povolala a vzduch opět jest prosycen vůní bílého šeříku…