Nokturno.net / tvorba / diskuze

Když jsem tě začal milovat,
ještě ne ženu, už ne dítě,
sám sebe jsem se musel ptát,
zda všechno to,
nač myslím skrytě
a střežím kdesi v tajnosti,
mé srdce jednou neprozradí…
Tak polomrtvý úzkostí,
kterou jsem nosil kdesi v hrudi,
žárlil jsem na vše na světě,
i na ta světla na nároží,
na jejich oči prokleté,
že denně vidí na tvém loži
uléhat pannu bez viny,
po které toužím nezřízeně:
Viděl jsem v tobě Marii -
však toužil jsem po Magdaléně…

Pak neúprosný stařec čas
somnabulovi strhl masku:
Kam vytratil se z&# í jas?
Bože, tady mám další vrásku,
i vlasů jaksi méně mám
a na temeni náběh k pleši;
když k ránu kosti počítám,
připadá mi má postel bleší
a srdce bije na poplach.
Jen nevyskočit jedním rázem -
kéž zachytím se – jen taktak,
že nespadl jsem
jak měch na zem,
snad ještě kosti spočítám -
ach, Marie, kde je ti konec?
I Magdaléna je ta tam
a zpod postele čouhá hrnec…