Nokturno.net / tvorba / diskuze

Volání slova

Člověk je divný pavouk. Pokud pomineme onen fakt, že mu chybí čtyři končetiny, zadeček a přebývá krk, je tu ještě několik dalších faktorů, kterými se od onoho prostého členovce odlišuje. Jeden z oněch faktorů je touha být věčný.
Jestliže přehlédneme těch několik vyšinutých jedinců, kteří si chtějí vysloužit věčnou moc a slávu tím, že si na ně nikdo nebude pamatovat (rozuměj – vyhladí lidstvo), pak překážkou k věčnému životu je pro většinu lidí smrt. Naštěstí je dost lidí, kteří věčnost chápou v širším slova smyslu a nesmrtelnost je v jejich hlavách pojata jako paměť potomků. Takoví lidé se snaží být vyjímeční, viditelní a nezaměnitelní. (Bohužel existovala spousta lidí, u kterých si pamatujeme jména, ale nevíme co vykonali, či známe jejich činy, ale za boha si nevybavíme jména.)
Aby jsme si jejich jména pamatovali, snaží se dělat různé věci. Polijí se dehtem a skočí do peří, vytvoří muskuluidní sochu šovinistické feministky, či píšou povídky. Tyto neuvěřitelné skutky a činy, které ohromují pozemskou společnost odnepaměti, však jsou podmíněny nápaditostí. A řekněme si to na rovinu, k nápaditosti je třeba inspirace. Můžeme ji nazvat i jinak, třeba i múzou.
V jednom Pražském domě žil jednou jeden vědec, který si chtěl vysloužit věčnou moc tím, že si na něho nikdo nebude pamatovat (rozuměj – vyhladí lidstvo). Momentálně obíhá kolem podivného stroje a cosi kutí. Pak zdvihne k ústům dříve v lopatoidní dlani schovaný diktafon a stiskne tlačítko rec.
„Můj plán vytvořit elektromagnetický polyoxydační deflektor byl na nějaký čas přerušen nedostatkem financí. Chybí mi pouhých sto milionů a jsem na dosah k jejich získání. Můj nový vynález zkoncentruje inspiraci ve hmotnou múzu. Ze mě se stane roková hvězda a těch pár milionů snadno vydělám. Pak dokončím svůj nástroj zkázy a už si nikdo nikdy nebude pamatovat, že nemám základní vzdělání. Ha, ha, ha…“
Přiběhl k pultu a zmáčknul tlačítko ‚START‘.
Přístroj udělal ‚plop‘.
A jinak nic.
„Sakra!“ Génius začal bušit do stroje. „Co s tím je?“

Pokud si obyčejný člověk myslí, že jsou jen šílení vědci, co se snaží zničit svět, pak toho člověka musím vyvést z omylu. Jsou i šílení inženýři, kteří jejich vynálezy praktikují. Jako případ uvedení jejich vynálezu do praxe můžu uvést například automobil, tepelnou elektrárnu či „bezpečnostní“ vypínač osvětlení.
Mezi takové nýmandy patří mimochodem i Mirek Sobota, který byl zaměstnán jako technický tajemník prototypové skupiny C. Má spoustu důležité práce. Vyřizuje posudky a hlavně píše technický deník prototypové skupiny C. Je mladý, pohledný a realista. Momentálně nezadaný. Nevěří v zázraky. Má dva problémy. Poměrně dost pije, takže žije dvojím životem, kdy denní život neví co dělá život noční. Druhý problém je ten, že bydlí hned pod bytem onoho zlého vědce.
Je docela možné, že kdyby onen vědec dělal pokusy v jinou dobu, než ve čtyři ráno, tak by vše dopadlo jinak. Ale čert nikdy nespí, natož když může pařit ve čtyři ráno. Navíc ne každý zlý vědec je ras na svoje sousedy a je jasné, že otravovat sousedy ve čtyři ráno je přinejmenším neslušné.
Asi o tři hodiny později se Mirek Sobota probudil do zad. Skutečně, první co uviděl byly záda. Navíc ta záda nebyla jeho, to mu bylo jasné. Normálně by mu to bylo i docela příjemné, jenže on sám si uvědomoval jeden malý rozpor. Včera nepil – tedy aspoň ne večer – žádnou ženskou se mu nepodařilo ulovit a sbalit, ani si žádnou nezaplatil. Byl nucen vyslovit to, co by v jeho situaci řekl každý muž.
„Ehm.“
Dívka se otočila a on si uvědomil, že je úplně nahá. Všude. Velice pěkná po všech stránkách. Takovou kost se mu nepodařilo ulovit pěkných pár měsíců. Asi proto, že ho všechny kosti už znají. Nejspíš to byla nějaká lehká děva, které se podařilo jej zdrogovat.
„Tak kolik?“
Stalo se něco divného. Neodpověděla, ani brvou nepohnula a přesto jako by mu do očí řekla, že není žádná… Věděl to tak moc, že by se za to i porval. Dívala se na něj tak smutným obličejem…

„Pane řediteli, pane řediteli!“ Vedoucí prototypového oddělení si na chodbě zastavil ředitele výzkumu a vývoje. „Máme problém.“
Ředitel pokynul rukou a vedoucí za ním tichým cupitavým krokem vytvořil frontu, která se nastěhovala do kanceláře. Byla dobře zařízená, jenom ta golfová výzdoba byla až kýčovitá.
„Co je Filipe? Takhle rozrušeného jsem tě neviděl od té doby, co v suterénu praskla voda.“
„Pane řediteli, sekretář céčka se zbláznil.“
Ředitel povytáhnul obočí. Takové věci se nestávaly každý den. „O co jde?“
„Já vám přečtu deník a sám uvidíte.
15.9.2003
Dnes jsme obdrželi výkresy klikové hřídele VVV 34 – 3A46. Zkopírováno, založeno. Celý den probíhalo nastavování soustruhu.
Blažej stále nemocný.“
„Na tom není nic divného.“ Složil ruce ředitel.
„To bylo jen pro ukázku, jak to má vypadat. Pokračuju.
16.9.2003
Podle plánu zpracování pokusného ingotu 3A46 – α. Jeden nůž se poškodil a nešel zachránit. Musel být vyměněn. Byl jsem zcela bezmocný.
Blažej stále nemocný.“
„Stále neshledávám nic, co by svědčilo o psychické labilnosti Soboty.“
„Vy neslyšíte to ný? Bezmocný – nemocný…“
„Náhoda.“
„Tak dál.
17.9.2003 Pracujeme stále, v práci zase tři. Následuje další meta – 3A46 a β. Práce nám proběhla skvěle, kéž by to tak šlo i déle.“
Ředitel nadzvednul obočí. „Básničky?“
„Kdyby jenom to.“ Povzdychl si Filip. „Dál už to nemá smysl číst. Je to epos.“
„A je to vše přesné?“ Zeptal se ředitel a zapálil si cigaretu.
„Nevím, jak se mu to daří, ale je.“
„Tak v čem je problém?“
„Potom je tu ta správa o ukončení výroby. Zašel jsem s tím za známým, je to učitel češtiny. Čtyřicet stran správy o ukončení výroby v jambickém pentametru. Řekl mi, že epos o Gilgamešovi se může zahrabat. Dokonce je tam prý naznačení děje mezi řádky u převodovky a popis šílenství tragédie 3A46 – α, i když mi řekl, že neví, co to je.“

Onen šílený vědec, o kterém jsme z počátku mluvili zrovna v tu dobu poskakoval kolem stroje na koncentraci inspirace.
„Tak. Po desáté to snad už vyjde.“ A zmáčknul start.
Neozvalo se však už ani ‚plop‘.

O patro níž ležel Mirek Sobota v bohémské pozici a ukusoval z hroznu, který mu přidržovala dívka se smutným obličejem. Dvě dívky, navlas stejné jako ta první mu ovívaly tvář vějíři a zbylých šest, samozřejmě stejné jako tři předchozí, tancovaly v rytmu nějaké líné muziky hrané z rádia.
„Máte pravdu holky.“ Přitakal jim, ačkoli mu nic ani nenaznačily, ani nepromluvily. „Je čas napsat ten posudek pro ministerstvo.“
Všech devět můz drželo stále stejně smutné obličeje.