Nokturno.net / tvorba / diskuze

Viděl jsem lidi s mocí neskutečnou a myslí malou.
Tak.
Viděl jsem lidi s myslí obří, ale tělem shrbeným.
Tak.
Nespojí se.
Ne nespojí.
Proč?
Protože nemusí hledat cestu přežití.
Utajené řeči temného a bílého

Prober se!
Pískot v uších byl nesnesitelný. Ale ten, kdo pískal, byla ona sama. Bylo nemožné, co její hlasivky vytvářely za zvuk. Tak vysoký, ale zároveň tak intenzivní. Praskalo sklo, křemeny se drolily na písek. Zvuk metal vše pryč od ní. Kolem ní se tvořil val z drti, písku a hlíny. Propadala se do země, jak sama vibrovala tou šílenou silou. Kráter kolem ní se zvyšoval, až ji nakonec pohltila temnota.
Prober se.
Adreina otevřela oči. Náraz světla byl tak prudký, že si musela zaclonit oči. Zorničky se jí stáhly. Trvalo jí chvíli, než je zase začala kontrolovat a dala jim ten správný kulatý tvar. Jediný přípustný. Dívala se na svou ruku, jíž si zaclonila oči. Sterilně bílá se pomalu vracela do odstínu opálené kůže.
Postavila se na nohy. Shodila ze sebe promočený plášť a své vlasy rozhodila na záda. Bude chvíli trvat, než uschnou. Rozhlédla se po svém okolí. Neviděla nic, co by ukazovalo na jakoukoli přítomnost Danese. Rozhodla se pro poněkud zoufalý krok, ale nic jiného jí nezbývalo. Došla k cestě.
Klekla na zem a čichla k ní.
Nenašla nic, co by prozradilo přítomnost jejího manžela. Popošla o kus dál a zase dala nos k cestě.
Tak to udělala několikrát.
Nic.
Nic, nic, nic, nic, nic...
Proč sem šla. Kvůli stínu, kvůli záblesku, nic nemohlo pořádně osvětlit její důvod jít právě tímto směrem. A kdyby se snížila k tomu, aby se chovala jak zvíře už u hospody, možná by jej našla...
„Hledáš a nenacházíš.“
Hlas ji překvapil. Nebyla ráda překvapená.
„Kdo jsi a co chceš?“ Vyprskla přes rameno ještě dřív, než se na něj podívala. Pomalu se zvedala z bláta a sledovala jeho stín, jež jí padal po levé ruce. Byla v nevýhodné pozici a jen Zářivý ví, jak rychlý ten muž je. Pro jistotu roztáhla prsty na rukou tak, aby jej mohla svými nehty na místě podřezat.
„Ach, jaká to skvostná divoženka!“ Vykřikl muž, když se narovnala a rozesmál se. Konečně se odhodlala pustit ze zraku jeho stín a otočit se. Pohled jí padnul na velice, ale opravdu velice dobře rostlého muže. Někdo takový má nárok nosit zbroj rytířů Světla.
Přesto nenechala svoji tvář zjihnout. Tvářila se studeně jako pro sebe v okamžiku, kdy ji překvapil. „Kdo jsi a co chceš?“
„Potulný vrah?“ Usmál se. „Básník. Možná lyrik a šejdíř v jedné osobě. Taškář. Chceš postavit střechu? Potřebuješ ji.“
„Ty taky.“ Odvětila. „Ale já chtěla znát tvé jméno a proč mě otravuješ.“
„Mé jméno ti nic neřekne a chtěl jsem poznat ženu, jež běhá po louce a čichá hlínu.“
„Proč?“
„Protože by to mohla být zajímavá osoba. Proč? Protože jsem dva dny nikoho nepotkal. Proč? Protože jdu z města za mými zády do města před mým nosem. Proč? Protože jsem potulný pracovník. Proč? Protože můj otec dal všechen majetek mému staršímu bratru. Proč? Protože to zřejmě právě takhle Zářivý chtěl. Co já vím...“
Adreina se chystala ke skoku. Zabít jej by neměl být takový problém. Tady v lese jeho tělo nikdo nikdy nenajde a ona se jej zbaví. Přestal však v tom okamžiku, kdy začínala být opravdu rozhodnutá. Ztuhla vprostřed pohybu.
Mohla by jej využít.
„Ty jsi střep?“ Zeptal se.
V hlavě se jí rozjela matematika okamžiku. Mohla by předstírat. Mohla by říct pravdu. Kdo stál před ní? Do dvou dní se jí začne dvořit. Má šanci proti člověku, jemuž navykne? Vždy je tam nějaká zábrana. Věděla, že mu bude schopná odpustit. Tak to prostě funguje. Proč mu nenahnat strach? A možná i říct pravdu.
„Jsem střep.“
Změřil si ji pohledem. „Skutečně?“
Podívala se mu do očí a zúžila zorničky. Výsledek byl přesně takový, jaký chtěla.
„Který?“ Zablekotal.
„Bílý.“ Odpověděla.
„Bílý.“ Opakoval šeptem. Chvíli vypadal, jako by se zamyslel. „Po světě nechodí mnoho bílých střepů. Mohla bys mě vzít pod svou ochranu?“
Nevěřila, že zrovna tento člověk potřebuje ochranu. Ne někdo, kdo je trénovaná hora kostí, svalů a vazů obmotaná hadry a plátnem.
„Zaplatím ti.“ Řekl a vytáhnul téměř prázdný měšec.
Zavrtěla hlavou. „Nechci peníze.“
„Co tedy chceš?“
„Tebe.“
„Mě?“ Zeptal se polopřekvapeně.
„Až nastane čas, budu od tebe požadovat službu.“
Přikývnul. „Platí.“ Nastavil ruku.
Dala svoji dlaň do jeho lopaty.