ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / diskuze

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Diskuse k dílku: Tigredal a Amantin pláč. Sledovat diskuzi přes RSS rss.
Než se pustíte do diskuze, přečtěte si pravidla pro psaní komentářů.

Tigredal a Amantin pláč

Žiju už dost dlouho na to, abych dokázal o světě vyprávět. Ne, že by mě tenhle svět přijal zrovna nějak s otevřenou náručí. Prostě a jasně, znám ho z vyprávění spoluvězňů, kteří se mnou trávili poměrně dlouhý čas, většinou čekáním na popravu nebo věc, která se jí více méně blížila. Já si taky pár poprav už odbyl. Většinou to skončilo smrtí kata. Holt, některý lidi si prostě svůj obor nezaslouží.
Ale k věci. Při jednom takovém zoufalém přesunu, konkrétně jsem se přesunoval na jih, jsem zcela náhodou narazil na drasera. V těchto krajinách to není ani tak neobvyklé. Divokými drasery se to tu jen hemží a nedá se říct, že jsem jich pár už nepotkal. Tenhle draser byl ale vyjímečný tím, že to nebyl draser, ale zakletá alchymistka Aldonela. Ve své době poměrně známá ženská, hlavně proto, že vynalezla nějakej mudršutr či tak nějak to nazvala.
Pomoh jsem jí a v rámci jejího nekonečného vděku jsem dostal lektvar, který mě měl přeměnit zpět na člověka. Ach počkat, já vám stále neřekl, co jsem vlastně zač. Takže vězte, že mě nadarmo nezovou Tigredal. Jsem kočkoid, na kterého mě předělala jedna babice, ale o její strašné smrti vám řeknu jindy.
Každopádně jsem si hodlal užít, ale ten lektvar má účinek jen potud, dokud mě nepolíbí nějaká ženská. No a ups... Kdysi jsem býval pohledný hoch a jsem duše, která umí sehnat hodně peněz. Jak jsem řekl, většinu života jsem strávil ve vězení.
Tak jsem byl hned zpátky a dožadoval se nové náplasti na mou skorotygří duši. A ona mě seznámila s jednou... Jak to nazvat? Asi hypokentaur nebo něco tomu šíleně podobného. No a ten hypokentaur, nebo něco tomu šíleně podobného, se do mě zamiloval, což je vzhledem k rozdílu několika metráků docela problém. Každopádně jsme dostali pár úkolů, které jsme měli řešit společně...

Jeden malej kluk v přední řadě se zakřenil. „To je ta největší snůška hovadin, co jsem kdy slyšel.“
„Podívej.“ Zavrčel jsem. „Jestli se ti něco nelíbí, tak to řekni rovnou.“
Neodpověděl a odešel pryč. Stejně tak se zvedla drtivá většina malých posluchačů a vyrazili někam jinam, kde mohli trávit čas aspoň v něčem vzdáleně podobném zločinnosti. Zůstala tam sedět jen ta malá holčička, co vždycky.
„Maminka povídala, že se odtud nemám ani hnout, vypravěči.“ Řekla na svou omluvu.
„Jo, Meniko, to víš...“ Povzdechl jsem si. „Jak mám něco vyprávět, když mi nikdo nevěří?“
Meniko se usmála. „Když jsi povídal o těch kachničkách, tak to bylo docela príma.“ Zhoupla se v sedě.
„No jo, no.“ Posmutnil jsem. „Ale koukám, že tvoje maminka už de.“
Meniko mi dala pusu a vyskočila mamince do náruče. Ta s ní odcházela pryč.
„Tak co ti strejda povídal dneska?“
„Ale, samý hovadiny...“
Koukala se na mě, zatímco mi rupalo brnění ve švech. Rychle jsem zapadnul do dveří mého domu. Když přišla noc, vyběhl jsem ven z města a celou noc běžel, abych byl u jeskyně Aldonely před východem slunce. Samozřejmě jsem to nestihl. Ona si tam s Amantou zalívala tulipány a tvářila se, jako by mě nenáviděla.
„Už zase?“ Zařvala. „Která to byla dneska?“
„Tak jsem byl v bordelu!“ Bránil jsem se. „A co?“
Amanta si povzdechla a ironicky ryla kopytem do písku. „Zase v bordelu?“
Mrštil jsem po ní pohledem. Ona věděla, co dělám. Už jsem se jí s tím svěřil. Však ona se mi taky svěřila, kde koho k čemu pustila. Já se jako vypravěč mohl jít vycpat.
„Ale já pro tebe nemám práci.“ Řekla už klidně alchymistka. „Prostě a jasně, nemáš nic, co bys za nápoj vyměnil.“
„Co chceš sehnat? Zlato?“
„Zlata mám plnou...“ Nedořekla. „Prostě ho nepotřebuju.“
„A to není nic, za co bys to vyměnila?“
Zamyslela se. Vždycky tu je něco, za co jde něco vyměnit. „No, když tak nad tím uvažuju...“
Pln naděje jsem se nadzvednul. „No?“
„Tak trochu na sever odtud stojí taková malá věž...“
Povzdechnul jsem si. „Nemá čistě náhodou osm set čtyřicet pět schodů?“
Aldonela se na mě kouknula s takovým tím překvapeným pohledem. Neměl jsem rád takovéto pohledy. „Jak ty to můžeš proboha vědět?“
„Okolnosti toho, jak jsem přišel o první ženu, jsem ti povídal?“
„No, zmiňoval jsi se cosi o nějakým čímsi, ale velice řídce.“
„Jak jsem ti říkal, táhnul jsem s sebou holku a jednu truhlu kterou jsem ukrad jejímu otci. Táhli jsme se s tím fakt dlouho a ona se jednoho krásnýho dne rozhlídla a uviděla tu věž. Podívala se na mě a zeptala se mě na to, proč nejdeme na nějakou vyhlídku. Dodnes vlastně nevím, jestli to měl být vtip, nebo ne. Pronásledovali nás totiž lupiči nebo jiný hovada. Vlastně obojí dohromady.
Tak jsem jí řekl, že to bude určitě turistickej zážitek. Ode mě to vtip byl. Jenže ona si to neuvědomila. Však znáte ženský.“
Obě dvě si založily ruce na prsou. Úplně identicky. Trochu mě to poděsilo. Ale pokračoval jsem.
„Tak jsme tam vyrazili a zavřeli jsme ty dveře tam dole zrovna v okamžiku, kdy k nám doletěly první šípy.
Všimnuli jste si někdy, že vždycky, ať se děje, co se děje, k člověku doletí první šípy v momentě, kdy zavře dveře?“
Když se nevyjádřily, pokračoval jsem.
„No a tam byly ty schody. Já je původně ani nezačal počítat. Ona jo. Když jsme udělali první pětistovku, měl jsem už z toho pořádný nervy. To, co mě čekalo nahoře, bylo úplný překvapení. Tam byl nějakej dědula a ten mi vyhrožoval, že když mu ty dveře nezaplatím, že mi dá co proto. Prej mě přemění na nějakou příšeru nebo co...“
Zoufale jsem se nejdřív podíval na kentauroida, kterej se culil.
„Je vám doufám jasný, že jestli si hledím čehokoli, tak je to právě můj vzevnějšek. Rád zapadám mezi lidi.“
Obě mlčely.
„No, ale znáte mě. Pro truhlu diamantů a zlata bych si nechal koleno vrtat. Tak jsem to usmlouval na manželství s mou přítelkyní.“
„A jí se to líbilo?“ Zeptala se Amanta.
„To bych neřekl. Sesmahnula mě něčím mezi bleskem a blátivou koulí. Jediné, co vím, je to, že to šíleně bolelo a že mě jedna bába hojila pěknejch pár měsíců.“
„Takže se vlastně nic nestalo.“ Prohodila Aldonela mimochodem.
Přikývnul jsem. „Ale určitě víte, že se mi za mojí bývalou přítelkyní nechce.“
„Ale prosim tě.“ Mávla rukou alchymistka. „To by musela mít přes sto let. To se dožívá minimum lidí.“
Přelétl jsem naši skupinku takovým tím významným pohledem.
„Dobře.“ Připustila. „Dva ze tří. Ale jak můžeš vědět, že si všecko pamatuje, a i kdyby, na sto procent tě nepozná.“
„Snad máš pravdu.“ Pokýval jsem. „A co mám teda přinýst?“
„Hlavu jejího manžela.“

Zatímco jsem proklínal všecky svatý a prokletý, Amanta potichu klusala a nic neříkala. To u ní bylo zvláštní. Něco podobného jsem zažil jenom párkrát. Třeba, když mě líbala.
„Ty se doufám nechceš vyjádřit k tomu, že jedeme k mý bývalý...“ Je až zázrak, jak se chlapovi někdy podaří nechtěně navodit dusno za suchého dne.
Odfrkla si. To mi připadalo právě u ní tak trochu nezvyklé. Sama se podrobovala něčemu, co by se dalo nazvat kůra na odvykání koňských zlozvyků. Já jí sice vždycky říkal, ať je tím, čím je a nestydí se za to. Popravdě jsem se ale vždycky bál právě toho, protože bych mohl být zadupán do země.
„Podívej.“ Snažil jsem se ji uklidnit. „Nic pro mě neznamená. Už sto let ne. Víš, jak bude vypadat? Bude mít tak hluboký vrásky, že velký kaňon na severovýchodě proti tomu bude mělčina. Oči zapadlý jak šutr ve vodě. Nejspíš bude celá vředovitá. A kromě toho, mě se líbí vůně tvé hřívy.“
Zastavila se a otočila se směrem ke mně. „Když já bych chtěla, abys mě měl víc rád.“ Řekla plačky. „Kdys mi donesl poslední kytku?“
„No jo.“ Podotknul jsem. „Jenže tu poslední jsi snědla.“
„Když ty mi nosíš zrovna ty, co mám ráda.“ Rozeštkala se na celé kolo.
Jak jsem v té době nedbal na způsoby, tak jsem se rozhlížel. V případě, že by nás někdo zaslechl a uviděl, byli bysme skutečně terčem posměchu, i kdyby to mělo být to poslední, co by dotyčný udělal.
„Podívej, tak to neber. Tak já ti třeba příště přinesu třeba tulipány.“
Utřela si slzu. Už se trochu zklidnila. „Jenom ty ne. Ty mám taky ráda. A ona to ví.“
Tím ONA samozřejmě myslela Aldonelu. Představil jsem si to strašné mučení, jak mě někdo rozkáže pást ovce. Mě, kočkoidovi. Otřásl jsem se hrůzou.
„Dobře, já jí domluvím. Jaký kytky vlastně nemáš ráda?“
„Kaktusy a kopřivy.“
No, pochopil jsem. Některý kytky prostě sežrat nejdou. „Dobře.“ Povzdechnul jsem si. „Pokusím se ji přemluvit, aby ti dala na starost kaktusy nebo kopřivy.“ Ale to bylo opravdu zvrhlé. „Nebo něco, co tomu je aspoň trochu podobné.“
Jeli jsme snad věčnost. Ty výkyvy nálady byly něco jako trest boží. Kdybych věděl, který za to může, asi bych se zřekl jeho víry. Nebo jeho víru přijal a pak se jí zřekl. Účel světí prostředky.
Třetí den naříkání a proklínání všeho, co kvete, jsme dorazili k cíli. Slezl jsem z jejího hřbetu a políbil zem. Ona se sice rozplakala znova, že ji nemám rád, že radši líbám zem, ale to už jsem nebral v potaz. Přiběhnul jsem ke dveřím a zabušil na ně. Jako vzdálené echo se ozvalo cosi o brzkém příchodu. A potom klapání podpatků. Po deseti minutách dveře skutečně klaply. A v nich se objevila ona.
Vůbec se nezměnila. Žádný vředy, oči měly skutečně něco společného s vodou a ten kaňon... Bože, ten kaňon. Velký kaňon na severovýchodě byl skutečně velmi mělký. Sotva jsem si to uvědomil, ozval se za mými zády takový brek, jaký jsem neslyšel nikdy, nikde a od nikoho. Otočil jsem se zpět.
„Nic to se mnou nedělá a opovaž se o tom mluvit.“
Dívčina se na mě podívala. „O čem mluvit?“
„Nic, nic...“ Mávnul jsem rukou. „Interní záležitost. Prosím, nemáte pana manžela doma? Mám s ním řeč ohledně jeho hlavních předností.“ Promnul jsem si krk.
„Ach.“ Vzdechla. „Bohužel, nemůžu sloužit. Karel již pěkných pár let není mezi živými.“ Náhle jí zazářily oči. „Ale můžete si s ním domluvit schůzku.“
„Áha.“ Sklapnul jsem. Zuby mi nehezky cinkly. Lekla se. „No, my po jeho duchu ani tak nějak moc nedychtíme. V tom případě by nás zajímal jeho hrob.“
Změřila si mě velice provokativním pohledem vdovy. „Co vy jste vlastně zač?“
„Já.“ Ukázal jsem na sebe. „Jmenuju se Tigredal.“ Jako demonstraci nomen omen jsem stáhnul zorničky. „A tamta ječící nestvůra se zove Amanta. Ale nenechte se zlákat jejím jménem. S člověkem má společného asi tolik, co vy s ní.“ Udělal jsem dlouhou řečnickou pauzu, a když se zdálo, že paní věže chce něco říct, pokračoval jsem. „No a byli jsme kdysi dobří přátelé tady vašeho zesnulého. Chtěli bychom v tom případě uctít jeho památku a dát mu na hrob věnec.“
„Kde ho máte?“
Nahnul jsem se k ní, jako že nechci, aby to Amanta slyšela, ale přitom jsem to řekl dost nahlas. „Já nějakej upletu, ale bojím se, že ho ona sežere.“ Nová vlna pláče prolomila atmosféru již tak dost narvanou strachem. Těžko říct, jestli to byla úleva. „Mohla byste mi tedy ukázat místo jeho posledního odpočinku? A potom kdybyste ji zabavila, pokud by to bylo možné.“
Mrkla na mě. Dodneška jsem třeba nepochopil, proč se mě ani nelekla, když mě poprvé uviděla. Ale to bylo jedno. Důležitá byla jediná věc a to ta, že nás dovedla k hrobu mága, který mi tehdy pěkně zatopil. Dělal jsem strašně smutného, zatímco Amanta odvedla pryč tu ženskou velice silnými provokativními řečmi. Něco ve stylu prokletí veškerého mužského pokolení a tak podobně. Proklel jsem v duchu všecky ženský, mrtvý i nemrtvý a rozhlédnul jsem se po okolí. Samozřejmě, že jsem našel tu lopatu, se kterou jej zakopala. To by nebyla ženská.
Odhadoval jsem svůj čas sice tak na půl hodiny, ale to mi bohatě stačilo. Za chvíli jsem totiž narazil na mrtvolu. Teda myslel jsem, že je to mrtvola.
„Au.“
Odhrabal jsem hlínu a spatřil lehce znetvořenou hlavu toho mudrce a slovutného muže, který mě zbavil té ženské. „Nechceš ještě jednu ženu?“
„Ty hovado. Tys mi rozsekl obočí.“
„Tak pohřbenej zaživa. To je roztomilý.“ Tnul jsem lopatou. Bohužel jsem mu před tím, než jsem hlavu strčil do pytle pro to určeného, musel nasadit roubík. Udělal jsem pro jistotu pár pentagramů jako symbol smíření s podzemím a rychle díru v zemi zase zaházel. Narychlo jsem stočil ze suché trávy, co rostla kolem, něco, co by se dalo nazvat věncem a zapíchal do toho sem tam nějakou zelenou kytku, aby to taky vypadalo k světu. Pak že chlapi nemají cit pro estetičnost.
Sotva jsem skončil, přišly ty dvě a smály se. Podívaly se na mě a ztichly. Já se teda tvářil smutně, ale něco mi tam nehrálo. Ta vdova určitě chtěla přinejmenším vysvětlit, proč držím v ruce tu lopatu.
Vzala mi ji. Podívala se na mě tak divně... „Já, já se omlouvám, ona mě vypadla z okna.“
Kouknul jsem se nahoru a uviděl první okno někde ve sto metrech. O tom, že by se s ní táhla nahoru, by se dalo pochybovat. Pak mi to došlo. Ona se tak styděla za to, že ho zakopala a pohodila to tu, že ji vůbec nenapadlo, proč bych ji měl držet v ruce já.
Amanta samozřejmě věděla, o co mi jde, takže jen kroutila hlavou. „Příště buď laskavě taktnější a neupozorňuj tak okatě na chyby druhých.“ Zvedla oči v sloup. „Bože ti muži.“
Přirozeně jsem měl chuť jí něco říct o ženách, ale byly v přesile. Tak jsem prozatím mlčel.
Vdova si dala lopatu na rameno. „Co kdybych vás pozvala na večeři a nechala vás u mě přespat?“
Podíval jsem se na Amantu, která zuřivě kývala hlavou. Asi to byl jasný signál. „No, my spěcháme.“ Dělal jsem velice zaneprázdněného muže. „Ale když jinak nedáte...“
„Ale nevím, jak dostat tady Amantu nahoru.“ Vdova se podívala nahoru ke špičce věže.
Promnul jsem si fousy. „Já už něco vymyslím.“

Oko bylo zaslzené od větru. Chlupy mi profoukával vánek. Kochal jsem se tím. Ale víc jsem se kochal pohledem na Amantu.
„To byl ale blbej nápad.“ Podobné věci na mě řvala už od toho momentu, když si myslela, že ji můžu přes dunění větru slyšet. Houpala se na kladce a proklínala... no prostě proklínala. Prostě můj způsob klení. Když jsem ji vtáhnul dovnitř, vytrhla se mi a zaržála vzteky. Radši jsem rychle uhnul s nohou. Nerad bych, aby mi polámala drápy kopytem.
Pohledem jsem zkontroloval, že vdova je venku a seče trávu.
„Poslouchej. Hlavu máme, nevím, co sis to vymyslela, že půjdem na večeři.“
Zamračila se. „Já ji chtěla tam dole.“
„Aha.“ Pochopil jsem. „Chceš spustit dolů?“
„Ne dvakrát v jednom dni.“ Povzdechla si. „Ukaž ten pytel.“ Podal jsem jí ho. „Proč má proboha roubík?“
„Protože je na mrtvolu moc ukecanej.“ To bylo snad jasné, jak facka. „Radši vymysli, jak nás odtud co nejdřív dostat pryč.“
Píchla mě prstem do hrudi. „Tak se koukni. Celou cestu jsi mě pěkně provokoval, takže si teď hezky vytrpíš všecko nazpátek.“
„Jak nazpátek?“ Nepochopil jsem. Pak mi někdo zaklepal na rameno. No někdo, když nad tím přemýšlím, musel jsem vědět kdo...
Rána lopatou opravdu bolí. Možná víc, než by se mohlo zdát. Zvlášť proto, že jsem neomdlel. „Co to sakra má znamenat...?“
Uzemnila mě teprve druhým úderem do obličeje.
Když jsem se probudil, jel jsem na Amantě zpět, v ruce držel pytel s čarodějovou hlavou a bylo mi nějak divně. Svět mi připadal strašně nespravedlivý.
„Amanto, proč jsi to udělala?“
„Udělala co?“ Hrála si na drsňáka.
No, však já měl kalibr na to, abych ji přestřelil. Jenže ouha. Něco se zvrtlo. Připadalo mi strašně sprosté, že se mnou mluví tímhle tónem. „Proč mi to děláš?“ Rozeštkal jsem se. „Já si to nezasloužím.“
„Á.“ Řekla to s potěšením. „Tak ty jseš najednou citlivej.“
Potřeboval jsem někoho, ke komu bych se mohl přitulit. Ona mě však odehnala s tím, že prý mi musí stačit, že na ní sedím. Tohle byl vrchol. Slzy ze mě tekly proudem. „Já tě proklínám.“
Amanta si povzdechla. „Sakra. Zapomenula jsem na upřímnost.“
„A nejsi ke mě upřímná.“ Nahrála mi do noty. Máčel jsem tu její kůži durch, zatímco ona se mě snažila utišit. Marně. Nakonec to vzdala a jen tiše poslouchala moje výčitky. Vůbec jsem nechápal, jak to může přecházet tak snadno. Já na to neměl nervy.
A tak to bylo celé tři dny zpět. Mluvil jsem jenom já a nepustil jsem ji téměř ke slovu. A když, tak to mělo jen význam nějakého mrčení nebo podobně. Ona už rovnou proklínala mě a já jsem měl párkrát chuť ukázat jí, kdo je tady skutečný pán, pak mě to ale zase chytlo a potřeboval jsem nějakou spřízněnou duši. Nikdy dřív jsem si neuvědomil, jak je ten svět nespravedlivej.
Když to uviděla Aldonela, spráskla ruce. „Co ste to proboha zase udělali?“
Amanta mě sprostě shodila ze hřbetu a já se válel v prachu a dost nahlas jsem dával najevo, že se mi to nelíbí. Brekem.
„Jestli jsi snědl abnormální množství cibule, tak ani nechoď do mojí jeskyně.“
„Cibule?“ Zeptal jsem se podezřívavě. „Proč zrovna teď musíš připomínat cibuli?“ Nová vlna slz. Už jsem ani nevěděl, kolikátá.
„Za to můžu já.“ Přiznala se Amanta.
„Ty?“ Těžko pochopit. Byla to každopádně zrada. Na mě. Bééé.
„Cos mu provedla?“ Aldonela začala vyčítavě klapat nohou o žulu. Nevím proč, ale dojalo mě to.
Amanta si provokativně třela nehty o srst. Nikdy jsem neviděl takhle sprostě třít prsty o srst. „Já jsem si nechala za drobný poplatek vyextrahovat můj pláč a dala jsem mu ho.“ Pokrčila velmi nespravedlivě rameny. „Už mě pořád štval těma provokativníma řečma a narážkama. Prokletí bude trvat tak dlouho, dokud neuroní tolik slz, jako já, když mě sám provokoval.“
Bylo mi do mrákot a do breku zároveň. Sednul jsem si na písek a dal hlavu do dlaní. „Tři měsíce!“ Zavyl jsem. „Tři měsíce neustálého řvaní!“
„Takhle to nemůžeme nechat.“ Řekla alchymistka. „Co když umře na devodaci?“
Oba dva jsme nechápali. „Cože?“
„Devodace.“ Snažila se Aldonela vysvětlit. „Nedostatek vody. Musí pít.“
„Já nemůžu pít vodu.“ Bránil jsem se. „Já piju jenom alkohol.“
„Nemluv a do jeskyně.“ Nahnala mě tam Aldonela. Nebyl jsem schopný klást odpor. „A ty.“ Otočila se na Amantu. „Běž natrhat nějakou cibuli. Zkusím ho vybrečet.“
Amanta se odebrala do pouště s několika odmluvami na jazyku. „Zase to odedřu já... Furt makám jak kůň.“
„Ty jseš kůň.“ Upozornila ji alchymistka.

A tak jsem skoro měsíc nepřetržitě brečel. Brečel jsem na směny, slzel jsem ve spánku. Nemohl jsem ani jíst, ani spát. Další z mých prokletí se na mě podepsalo strašlivým znamení. Přestože mě krmili a pojili, shodil jsem přes deset kilo na váze. Když to skončilo, vylezl jsem na slunce a rozhlédl se po krajině. Musel jsem mít tak červené oči, jak žádná ženská i po té nejhorší hádce. Červenější oči už mohl mít jen ďábel.
Tehdy mě to napadlo. Amanta zrovna nesla další cibuli, když jsem si to uvědomil.
„Amanto?“ Zeptal jsem se. „Čím jsi jí vlastně zaplatila za tu transfuzi?“
Hyperkobyla se na mě koukla silně pohrdavým pohledem, ale pak zvadla. „No, ona chtěla platbu předem...“
„Tak čím?“ Zatlačil jsem. „Cos jí dala?“
„Nic nemá.“ Ušklíbla se Aldonela, která zrovna vylezla z jeskyně. „Bylo to za dobrý slovo.
„Charakter.“
„Charakter?“ Zakolísal jsem. „A smysl pro zodpovědnost jsi jí nedala?“
„Ten chtěla ještě před tím, ale pak si to rozmyslela.“
Alchymistka si založila ruce na prsou. „Jo. A víš proč?“
Amanta zavrtěla hlavou.
„Protože žádný nemáš.“ Aldonela začala rudnout. „Víš co si? Víš odkud máš ten svůj charakter? Napadlo tě třeba, že jsi to po někom zdědila? Co mi rozdáš příště? Osobnost? Zdraví? Kdo to má dávat do pořádku?“
Hyperkobyla se zase rozplakala. Tak trochu mě potěšilo, že aspoň něco je v pořádku.
„Teď vy dva vyrazíte nazpátek a donesete mi hlavu tý čarodějnice a všechno, co tam najdete. Jestli něco nepřinesete a já potom nebudu moct z toho dostat ven tvoji část mojí osobnosti, tak někomu zlámu vaz.“
Jen jsem zvednul jediný prstík.
Ukázala na mě. „Pro tebe potom budu mít vždy ten nápoj, i když nebudu chtít protislužbu.“ Podívala se na Amantu. „A tebe nechám žít.“
Dost výmluvné argumenty. U mě by taky stačilo, kdyby mě nechala žít, protože vypadala fakt hrozivě. Nasednul jsem bez řečí na Amantu a kopnul ji do slabin. Jak jsme odjížděli, jen jsem slyšel.
„S nima je to jenom ta práce zasr...“
A tak jsme jeli. Já Amantu celou cestu provokoval, protože mě opravdu dojímalo, když slzela ona a ne já. Ona si zase pobrečela a uvolnila to všechno ze sebe. Pak že pláč je špatná terapie.
Dojeli jsme ke věži a já vytáhnul meč. „Zůstaň tady.“ Houknul jsem na Amantu. „Bude to nebezpečný.“
Jedním kopnutím jsem udělal do dveří díru. Zůstala mi v ní noha.
„Já se na to vys...“
Drápy na ruce to spravily a rozbily to, co ze dveří zbylo. Dalo by se říct, že jsem nadělal trochu hluku. Každopádně moment překvapení byl pryč.
„Prosím, nebušte do dveří.“ Ozvalo se ze shora. „Jsou staré a nemusí to vydržet.“
Jen jsem pokrčil rameny a vyrazil do schodů.
Osm set čtyřicet pět schodů. Vydržím opravdu hodně. Myslím si, že jsem docela natrénovaný. Nahoře mě však málech chytil infarkt.
Čarodějnice se na mě podívala s úžasem. „Proboha! Proč jsi nepoužil výtah?“
„Co to je?“ Zeptal jsem se udýchaně.
„Taková věc...“ Dívala se na mě s poměrně malým pochopením. Zvlášť, když uviděla meč. „Proč jsi vlastně přišel?“
Protočil jsem meč v ruce. „Vzpomínáš si na to, jak tě sem před takovými sto lety dovedl jeden holomek?“
„Jo.“ Odfrkla si. To odfrknutí mi bylo velice povědomé. „Doufám, že je mu země lehká.“
Kývnul jsem hlavou. „Byla.“ A tnul jsem.
Po té krvavé části jsme si ještě hezky navzájem vynadali. Uznal jsem, že někteří lidé holt neumí umřít s bravurou a to jejich zaprodání temným silám si docela vybírá svou daň. Upozornil jsem ji na několik faktů. Třeba na ten, že zapomenula umřít. Ale nebrala mě vážně. Jednoduše mi odmítala věřit. Nacvičeným chvatem jsem jí nasadil roubík a strčil její hlavu do pytle. Trochu kousala, ale když si dá člověk bacha...
Všechno to její náčiní snést dolů dalo docela fušku. Naložil jsem to na Amantu, která si i docela zoufala. Když jsme byli připraveni vyrazit, zadržela mě.
„Co kdybysme to tu zapálili?“
Zhodnotil jsem okem vyděrače výpalného budovu. Byla celá z kamení. Kamení hoří špatně. Sáhnul jsem do ruksaku, který měl na sobě napsáno cosi o nebezpečí exploze. V ruce mi zůstala nějaká lahvička.
„Je tvůj charakter výbušný?“
Podívala se na mě s takovým tím vyčítavým pohledem. Jen jsem pokrčil rameny a mrštil jí proti stěně.
Obrovský výbuch rozhoupal půdu kolem nás. Věž spadla tam, kde jsme v ten moment stáli. Výbuch nás však před tím oba vymrštil do vzduchu a odhodil o několik desítek metrů dál. Dopadnul jsem na měkkou věc. Tedy na Amantu a hlavně na ten měch plný všech těch lahviček, pergamenů a různých přísad. Ozvaly se první výbuchy. Z pytle s hlavou se linuly tlumené nadávky. Prostor se začal kroutit. Pak se trochu porovnal. Slyšel jsem v hlavě Amantiny názory na feminismus. Naštěstí za chvíli zmlkla.
Když se přestal svět točit a já zjistil, že mám pouze čtyři ruce, rychle jsem si prohmatal obličej. Počet nozder, úst a očí v pořádku. Jen mi přibyl jeden pár uší. Otevřel jsem tlamu a prohmatal zuby. Dobře, předtím nebyly jedový. Pořád snesitelný stav. Počet nohou taky v normálu. Otočil jsem hlavu o sto osmdesát stupňů, což mě překvapilo. Ano i ocas jsem měl jen jeden. Odvážil jsem se podívat na Amantu.
Amanta zběsile měnila barvy, což u ní sice byl nenormální stav, ale ne vyjímečný. Tři páry nohou s drápy už tak normální zase nejsou a docela jsem pochyboval o její schopnosti chodit. Prohmátnul jsem její krk a narazil jsem na žábry, což je u kentaura v poušti poměrně zbytečná věc, ale žít se s tím dá. Zorničky měla nějak divný. Poznal jsem, že jsou moje. Aspoň nějaká změna k lepšímu. V hubě měla čtyři řady masožravých zubů. Dva jazyky. Mno, bude si na ně asi ze začátku šlapat. Asi o čtyřicet žeber víc, než její obvyklý stav. A mnohem víc sexy ocas. Jinak nic.
Vlepil jsem jí facku. Klapla po mě zuby.
„Ani o tom neuvažuj.“ Usmál jsem se. „Vím, že jsem k sežrání, ale zas tak moc zase ne.“
Chvíli se zubila. Pak se snažila udržet balanc na nohou. K mému překvapení se jí to podařilo. Mrkla třetími víčky.
„Čo ši ťo prověďl?“
„Těžko říct.“ Odpověděl jsem. „Malá demolice. Všeho. Podívej, dostanem se zpátky? Aldonela nás snad dá dohromady.“
„Hlava!“ Vykřikla. „Čo ssse sstalo s hlavou?“ Přestávala šišlat.
Otevřel jsem pytel a rozlezli se po mě pavouci a podobná havěť. To, co z té holky zbylo, se rozhodlo rozprchnout všemi možnými světovými směry. Otřásl jsem se odporem.
„Tak, to by bylo.“
Podívala se na mě s tím jejím pohledem. „Aspoň že mám zpátky charakter. Cítím ho v sobě.“
„Uklidňující.“ Usmál jsem se. „Dokážeš chodit?“
Amanta se prošla něčím, co by šlo nazvat divným krokem. „Zkusím to. Pochybuju, že by nás někdo vyzvednul.“
„Já taky.“ Povzdechnul jsem si.

Došli jsme asi o čtyři dny později před jeskyni. Aldonela byla poměrně nervózní. I já osobně, přestože o magii nic nevím, jsem si uvědomil, že některé věci jsou slyšet, ať jsou jakkoli daleko.
„Když jsem poprvé v životě cítila zdeformování prostoru a času, zmizelo při tom celé město.“ Řekla. „Můžete mi laskavě vysvětlit, proč jste nezmizeli vy?“
„Šťastná náhoda?“ Zkoušel jsem hádat.
„Ano, náhoda to je.“ Potvrdila mi. „Jestli šťastná, pochybuji.“
Amanta shodila ruksak na zem. Aldonela padla na zem taky a zakryla si hlavu. Když to jen skoro neslyšitelně, pro mě hlasitě, zapraskalo, zase se zvedla.
„Je mi jasné, že jste tak pitomí, že ohrožujete sebe, ale mohli byste laskavě přestat ohrožovat mě?“
Pokrčili jsme rameny. Kdo si má všecky ty detaily uvědomovat? Aldonela zaběhla do jeskyně a vrátila se s mnoha lahvičkami. Opatrně otevřela vak a nabírala vzorky, lepila na ně štítky a vybírala lahvičky, které čirým zázrakem přežily. Někdy k večeru s prací skončila a utřela si zpocené čelo.
„Tak.“ Oddechla si. „A teď vy.“
„Co s náma?“ Zeptala se Amanta.
„Chci vaši krev, sliny, vlasy a cokoli, co jste schopni ze sebe vyloučit. Všechny jedy které produkujete. Nejen ty v hubě, ale i jinde na těle. Vzorek pavučiny. Byla jsi infikována i něčím z pavouka, tak to koukej navalit. A ty.“ Podívala se na mě. „Nezajímá mě, jak moc se budeš stydět, ale chci i tvoje bradavice na zadku.“
Lekl jsem se. Já že mám bradavice na zadku? Rychle jsem zjistil, že je to pravda. „Dobře.“ Kývnul jsem hlavou.
V životě jsem Aldonele nepřičetl skoro nic dobrého, co se týkalo mě a Amanty. Vždycky se náš vztah snažila sabotovat a zničit jakýmikoli prostředky. Vzpomínám si, jak jednou dokonce Amantu na celý den zmrazila. Ale ten výkon, jaký podala, když nás dávala dohromady, jí nikdy nezapomenu. Nikdy jsem neviděl člověka, který je ochoten se tolik obětovat.
Samozřejmě, že ona se vymlouvala na její chtíč po poznání a dalších takových věcech. Ale já ji tehdy prokouknul. Už tehdy jsem věděl, že nedokáže odstranit všecko a ani jsem s tím nepočítal. Nikdo není všemocný. Obzvlášť alchymisté ne.
Já si budu muset do konce života dávat pozor při líbání. Amanta ale ustálila jako já počet končetin na standardu a už nevystříkne spontánně pavučinu, když se lekne pavouka. Taky žábry jí Aldonela zahladila a zuby jí srazila na dvě řady, což považuju za úspěch. Jazyk má dokonce jenom jeden. Není se třeba rozčilovat nad tím, že nám zůstalo pár chybiček. Monstra jsme byli, monstry zůstaneme. Aspoň prozatím.
Aspoň, že mě zmizely ty bradavice.
Vrchol všeho nastal, když se Aldonela odvážila dát mi nápoj na dočasnou přeměnu na člověka. Pěkně mi pískalo v uších. Nejdřív ve všech čtyřech, pak jen v obou. Jedový zuby mi zůstaly, ale to mi na kráse neubralo. Tentokrát mě přeměna bolela. Příště si to už rozmyslím. Ale kdo ví, možná to zmizí, nebo to Aldonela vychytá.
Vyrazil jsem zase ven do světa. Do toho pitomýho světa, který mě opět čekal s otevřenou náručí.
 Přidat komentář 



[<<]-[<]/1 [>]-[>>]
[5] M... | @ | odpověz | 29.01, 11:14 | # | 3 přínosný nepřínosný
ikonka
Ty máš ale fantazii. :) Skvělé
[4] Dr.Str. | @ | odpověz | 12.01, 11:44 | # | 2 přínosný nepřínosný
ikonka
Chystám něco velkýho. není to sice Tigredal...
[3] Michal Hrůza | @ | odpověz | zobraz09.01, 11:27 | # | -10 přínosný nepřínosný
[2] Dr.Str. | @ | odpověz | zobraz21.12, 08:53 | # | -5 přínosný nepřínosný
[1] čtenář jarin | odpověz | 21.12, 08:46 | # | 8 přínosný nepřínosný
ikonka
wau, opravdu dobré čtení po ránu... jen tak dál
[<<]-[<]/1 [>]-[>>]

› Online 16

› Zeď




herr madved
(05.06.20, 23:25)
...kam zmizelo nokturno?

čtenář Antilistí
(11.02.20, 20:34)
Vítání jara 21.3.2020 - Ostrava - Výškovice - sraz Konečná tramvají 14:00 - oheň, Morana , Folkolorit, https://bandzone.cz/koncert/502014-vyskovice-rokle-za-vyskovicemi-vitani-jara

čtenář kryštof
(14.11.18, 14:27)
čau lidiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiii

čtenář Antilistí
(08.11.18, 08:06)
Vítání jara - 20let - 22.-23.3.2019 - pátek 22.3. - koncert kapel - Rock Hill - Ostrava- Sobota 23.3. - sraz konečná Výškovice 14:00 více : bandzone.cz/koncert/477093-vyskovice-rock-hill-music-club-vitani-jara-20let-2019

všechny zprávy | RSS


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2021 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14762
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6381
autorů: 862