Nokturno.net / tvorba / diskuze

Smrt je jen otázkou života.

Elevea šlapala do kopce a proklínala všechny poustevníky, kteří se kdy snažili dokázat svoji oddanost čemukoli svojí samotou. Celá udýchaná došla k prvním jeskyním, které měly být součástí monstrózního systému tam dole v podzemí. Ale ji zajímala jen jedna jeskyně. V noci se z ní linula záře viditelná jen jejím zrakem zostřeným vodní magií. Kruh vymezující hranice. Vězení pro někoho, kdo měl být jednou propuštěn.
Vešla do otvoru ve skále a uvnitř její nohy spočinuly na písku z bílého křemene. Jemně skřípal a dával jí dojem pláže. Magické světlo kruhu ozařovalo jeskyni tajuplným přísvitem. Přestala vnímat na hladině magie, aby se nevyčerpávala a pohltila ji tma. Rozžala oheň na pochodni. Jeskyně před ní vytanula v jiném světle.
Odhodila pochodeň před sebe a připravila se k boji. To, co se k ní blížilo, nemělo s lidskostí nic společného. Osvětlila prostor runami. Před ní se objevila mohutná postava.
„Co tu pohledáváš?“ Muž chvíli váhal. „...služebnice.“
Sledovala jej tiše a se soustředěním. Uvědomovala si, že ten, koho má před sebou, je mnohem víc, než se zdá. Vzhled bojovníka by jiného oklamal, ale ona z něj cítila i trochu víc. Mága. Velice starého.
„Hledám jednu stvůru.“ Řekla po chvíli. „Chci vědět, co se děje.“
„Jsi poznamenaná smrtí.“ Odpověděl jí on. „Proč bych ti měl pomáhat?“
„Nemáš k tomu důvod.“ Odpověděla. Uvědomila si, s kým to vlastně mluví. „Možná já dokážu pomoci vám, Dastadane.“ Zrušila veškerou magii. Neměla by proti němu šanci.
On se přiblížil. „To není o tom, co se děje tady, že? Je to o tom, co se děje v tobě. K čemu se chystáš. Ke zhoubě. Ty to nevíš, ale je to v tobě. Co chceš vědět? Chceš se dívat na lidské utrpení? Fascinuje tě smrt? Proto jsi tady? Čím své činy omluvíš příště? Taky povinností?“
Začala couvat.
„Já ti povím, co se tady děje. Ty vaše barvy, vše, co děláte, ta vaše možnost výběru, je to jen hra sil, kterým nerozumíte. Byli jste stvořeni jako hračky a nejen, že svůj úděl přijímáte, vy taky tvoříte vám podobné. Možná přijde váš Spasitel, možná že to budu já, kdo jej zastaví. Chceš vidět to utrpení, které tě tak láká? Co tě k tomu táhne? Já to vím. Vyjde to ze tvého těla s bolestí, jež budeš považovat za život. Jsi ale nositelkou smrti!
Podívej se nad sebe, ať máš v duši klid. To je moje dcera. Mana se jmenuje. Tak jsem pojmenoval květ mého života. Vidíš ji?“
Elevea pohlédla nad sebe, kde byl doteď stín. Dastadan rozžal runou světlo a oslnivá záře protnula temnotu jeho vězení. Na stropě bylo stvoření článkovitého vzezření. Spalo to. Elevea úlekem povytáhla katanu.
„Ještě kousek a bude mi jedno, jestli tě přemluvím, nebo ne. Budou mi jedno vyšší záměry. Zemřeš a já pošlu tvého dobrodince tam, kam patří a klidně si vše absolvuju znova. Třeba tisíckrát.
A teď odsud zmiz a nikdy se tu neukazuj.“
Vycouvala před jeskyni. V momentě, kdy prošla kruhem, vše zmizelo. Jako by se nic nestalo. Potlačovala v sobě bázeň, kterou v ní probudil. Pak jí vyhrkly slzy. Co se vlastně dělo? Co tím Dastadan myslel? Jaká smrt? Kdo by volil smrt?
Seběhnula do údolí a k ránu se jí podařilo doběhnout až k jejich táboru. Třásla se po celém těle a byl to Tritos, který ji přistihnul neschopnou rozdat denní rozkazy. Ležela na podlaze. Zvedla hlavu a podívala se na něj.
„Co se se mnou děje?“
Chvíli nechápavě stál za plentou a posuzoval, co se asi stalo. Pak k ní přišel a zvednul ji ze země. „Má paní, co vás rozrušilo?“
Vzala jeho tvář do jejích dlaní a podívala se mu do očí. „Bojíš se smrti?“
„Samozřejmě.“
„Bojíš se mě?“
Chvíli ji sledoval. Nechápal, co po něm chce. Pomalu jí stáhnul dlaně ze svého obličeje. „Nikdy jsem z vás neměl panickou hrůzu. Spíš respekt. Ano, to bude to, co k vám cítím. Bojím se vás víc, než nebezpečí, do kterého jdu. Tak to má být. Jsem voják. Budu vás následovat kamkoli.“
„Válka je u konce, Tritosi.“ Řekla. „Jako jeden z mé armády budeš mít nárok na svobodu. Víš to. Co budeš dělat?“
Díval se na elfí bojovnici velice dlouho beze slov. Chápal její nabídku. Samozřejmě, že by ji musel požádat on, ale teď si byl jistý, že by souhlasila. Tiše se otočil a odešel ven ze stanu. Bude muset přemýšlet.
Elevea si lehnula na postel a plakala. Její vzlyky naplňovaly horský vzduch a sytily jej vlhkostí. Dnes bude studený den.

Lidským činům nejvíce rozumějí bohové. Božské úmysly nejsnáze naplňují lidé.

Dva strážní u vjezdu do tábora nespali. Jen byli schovaní tak, aby nebyli vidět. Ti, kdo je měli znát, o nich věděli. Ostatní mají být překvapeni. Zaregistrovali pohyb a jeden z nich se vydal tím směrem. Tiše a neviditelně.
„Stůj.“
Tritos samozřejmě o něm věděl. Ne proto, že by jej slyšel, ale proto, že tam měl být. Sám hlídky rozestavoval a v hlavě měl přesný plán okolí.
„Jsem vojín Tritos.“ Řekl do tmy. „Mám naléhavý úkol ve městě.“
Přestože měl jen hodnost vojína, jeho jméno mělo zvuk. A navíc tady v táboře se všichni už tak dobře znali, že nedůvěra nebyla na místě. Voják přikývnul, ačkoli jej nemohl vidět a zmizel v šeru. Nebo aspoň tak to mělo vypadat. Přesto dával dál pozor, dokud osoba neodešla na sto kroků. Pak se vrátil ke svému druhovi.
Tritos si to mezitím šlapal po stezce, která jej měla dovést do města. Díval se na mizející hvězdy. Měsíc s drakem na své tváři. Jednou z mnoha připomínek minulosti, která nešla smazat. Jakou má asi barvu? Těžko říct. V podivném přísvitu rána působil šedivě a neutrálně.
Je to jako zlý sen. Paní se vydá do noci a vrací se jako s rozumem v koncích. Uměl číst z tváří vojáků. Vojáci uměli žít ze dne na den. Nic jiného jim ani nezbývalo. Občas ale zabloudili do krajin své skryté duše a tehdy se jejich charaktery bortily jako domečky z karet. Začali si všímat lučních koníků, vánku, šumění listí. Někteří lidé si mysleli, že se z války zbláznili. On však věděl, že se jen naučili vidět svou budoucnost, kterou dříve nevnímali.
To samé se objevilo v očích velitelky. Strach o její budoucnost. Jak sobecké. Jak lidské. Bylo až s podivem, že nebyla člověk. Co přemění elfa na člověka?
Smrt.
Jak prosté. Lusknutí prsty. Jednoduše smrt. Nebo v tom je něco víc?
Prošel branou a zamířil si to jednou ze tří hlavních ulic k centru. K té budově, která se v něm vypínala. Natřena na černo působila v ránu úplně přízračně. Probouzející město se jakoby odtahovalo od toho symbolu nynější moci. Lidé si dávali pozor, kam našlapují. Mezci působili neklidně, jakoby se báli o svůj život.
Dnešní noc opět přežili.
Došel až k budově a vstoupil. Jeho cílem nebyl správce, ani nikdo jiný tady. Dnes se poprvé pokusí o něco, co u jiných zatím jen vídával. Musí sdělit své pocity těm, kdo nad jeho životem odjakživa vztahovali ochrannou ruku. Jejich rada teď bude mít takový význam, jaký vždy přikládali jeho službám. Děje se něco mimo jeho chápání a on se objevil v centru dění. Lidé na tak vysokých postech, jako je Elevea nemohou být zmatení. Nesmí být. Jinak to musí znamenat jediné.
Zradu.
Vstoupil do pentagramu a pomyslel na co nejvýše postaveného pána kterého znal. V mysli mu vytanul obraz, který byl vzápětí posílen z druhé strany. Příjemce pochopil, co se děje a s kým má tu čest, pomohl mu vytvořit svou vizi a objevil se před ním.
„Tritosi.“ Zasvítily zpoza kápě oči. „Proč jsi použil zakázaného způsobu? Nad tebou jsou jiní pověření.“
„Ano.“ Přikývnul voják. „Má iniciace však má svůj důvod. Nevím, co se děje. Potřebuji radu v záležitosti přesahující mé pravomoce.“
Mnich se zamyslel. „Mluv.“
„Vůdce našeho vojska se dnes ztratil do noci po té, co se nedohodl s někým z černé pevnosti. Předmět jejího rozhovoru byla bytost kdysi stvořená tady řádem.“
„Tak.“ Přikývnul mnich. „Odešla do hor. Pravda?“
„Ano. Když se vrátila, seznal jsem, že není v pořádku. Když promluvila, byla vyděšená a zničená. Nevím co se stalo, ale zcela jistě ji to vytrhává z temnoty.“
Mnich se zamyslel. Po chvíli odpověděl. „Tušili jsme to. Nikdy nebyla připásaná tak, jak by měla být. Nikdy ani neměla být věrná. Bude potřeba ji hlídat. Musím se poradit, ale předběžně ti dávám tento úkol. Hlídej ji. Střež ji jako vlastní oko. Buď jí blíž, než jsi byl komukoli jinému. Třeba i předstírej city. Získej si její důvěru. Brzy ti řekneme víc.“
Na chvíli se odmlčel, jakoby váhal s tím, co chtěl říct. Pak jeho obraz přistoupil o krok blíže. „Jsi ochoten strávit jejím hlídáním zbytek tvého života?“
Pochopil, co se děje. Sám se toho nebál. Neměl plány s tím, co se stane, až odejde z armády. Bylo mu už dávno pětatřicet. Nejspíš se mu už nikdy nepodaří dostat se tak vysoko, jak byl před rokem.
Krátkým kývnutím dal najevo souhlas.
„Tak běž.“ Řekl kněz. „A ochraňuj dál vše, v cos vždycky věřil.“
Vize zmizela a Tritos hleděl do prázdné haly.