Nokturno.net / tvorba / diskuze

Aleidané šla ulicemi města u černé věže a trpělivě se rozhlížela. Chtěla vědět do čeho jde a dávala si pozor na zbrklost. Vyptávala se. Ten kdo ví, ví co může ztratit. Risk nikdy neměl význam. Dokonalé plánování a přehled zachraňuje život, ať je číkoli. Lidé samozřejmě mluvili. Lidé jsou upovídaní. Informace se jen hrnuly. Brzy věděla dost.
Když ukazovala u černé věže svůj průvodní list, strážce ztuhnul. „Vy?“
Nechápavě se na něj podívala. Mohl ji znát? „Mé jméno je Aleidané, dcera Lodertana a jsem tu na doporučení maršala severní armády. Mám se hlásit k výuce magie.“
Chvíli se díval na ni, chvíli na list. Pak se zřejmě rozhodl, že její osvědčení je pravé. Vrátil jí ho a ukázal na posluhu.
„Mario, pojď sem.“
Posluha se přišoural. Zřejmě měl něco jiného na práci a to něco nemělo co dělat s prací.
„Doveď tady Aleidané za Nejvyšším.“
Mario vytřeštil oči, ale jinak se ovládnul. „Ano.“ Pokusil se jí vzít zavazadlo, ale odehnala jej. „Pojďte prosím za mnou.“
Beze slova jej následovala. Nemluvila s ním. Jestli se něco dozvěděla dole ve městě, pak to bylo o mlčení před pány.
Ta místnost byla zatuchlá a byla v ní cítit vůně spáleného masa. Černý stůl s červenou deskou vévodil prostoru s mnoha knihovnami kolem stěn. Za ním seděl kněz a probíral pergameny. Cosi vypisoval, když dovnitř pronikl hluk úderu pěsti o dřevo.
„Dále.“
Dovnitř vešel Mario. Znal jej podle jména, ale to nic neznamenalo. Měl na jména paměť. „Co potřebuješ?“
„Pane, přivedl jsem Aleidané ze severního vojska, která vás žádá o audienci.“
Připadalo jí to divné. O žádnou audienci nežádala. Pozdravila po způsobu severní marky.
„Vida.“ Řekl kněz a zapřel se do křesla, které zaskřípalo. „Můžeš jít, Mario. Teď tě nebudu potřebovat.“
Když posluha vycouval, zaměřil se na Aleidané. Byla vysoká a přestože to skrývala pod zvláštně staženými vlasy, byla elf. Stála v pozoru. Buď se bála a nebo byla nervózní. Zřejmě nečekala tak rychlé shledání s vůdcem kontinentu.
„Jméno a hodnost.“ Vyhrkl, aby jí strach zdůvodnil. Na Sladký hlásek bude čas později.
„Jsem elf, poručík lehkých pěšáků v severních vojscích, Aleidané, dcera Lodertana.“
Nadzvednul obočí. Lodertan? Někde to jméno už slyšel. Nastavil ruku. Nikdo za ním nechodí bez průvodní listiny. I kdyby ji měl strážný dole vypsat, musí mít doklad. Bez něj se sem nedostane. Přijal pergamen a prohlédnul si jej.
„Takže doporučení pro výcvik mága.“ Promnul si holou bradu. „Maršál ze severu má velmi omezené pravomoci v tomto směru. Musíš mít velmi velké znalosti, aby ti byl udělen tento pergamen. Zároveň to znamená, že jsi porušila zákon o zákazu znalosti magie. Pokud jsi ale dostatečně loajální... No, uvidíme. Předpokládám, že tvá magie bude vodní. Budeš se ale muset s ní rozloučit. Neumožníme ti ji cvičit v době vyučování. Tady se provádí výcvik ve zcela jiných sférách. Máš představu, o čem mluvím?“
Přikývla. Temná magie. Ta z nejsilnějších a nejpodvratnějších.
Znova se podíval na její doporučení. „Ale nehodláme tě omezovat v tvém volném čase. Víme, že se taková věc může hodit. A pokud něco naučíš i jiné, nebudeme tě za to trestat. Jen jedinou věc nesmíš propagovat. Volání barvy. Pokud tuto znalost máš, pak ji zapomeň. Temná magie je taková právě proto, že nemá své volání.“
Přikývnula.
„Tak a teď něco konkrétního. Zatím tě přiřadíme k výcviku, ze kterého jde pokračovat dál dvěma směry. Buď na kněze nebo na útočného mága. Část rozhodnutí bude na tobě, část na tvých učitelích. Musíš tedy přesvědčit i své učitele. A teď mi řekni, co bys chtěla dělat.“
„Útočného mága.“ Odpověděla bez přemýšlení.
„Tušil jsem to.“ Usmál se Nejvyšší. „Bytost se zbraněmi nikdy nepropadne správcovství a organizaci. Tvou volbou je chaos. Dobře. Jestli ti mohu dobře poradit, vynechej tedy předměty zaměřující se na ekonomiku. Tak a teď nastav ruku.“
Aleidané přišla až ke stolu a on jí nehtem rozříznul kůži. Na stůl kápnulo několik kapek krve a pak jí naznačil, aby si ránu chytila. Poodstoupila.
„Nyní i běž najít nějakou volnou celu a zítra nastup do knihovny. Učitelé si tě sami najdou.“
Pozdravila a odešla pryč.
Kněz se podíval na kapky na stole a rozmáznul je rukou. Vytvořily zvláštní hru barev v červeném pozadí dřeva.
„Ach ano. Je v ní Lodertan. Byla to dobrá volba. Jen škoda, že Elevea bude muset zemřít.“
Na druhý den se Aleidané probrala do chladného dne. Podívala se z okna a spatřila nedozírné dálavy. Byla mnoho pater nad zemí. Posluhy, který jí přinesl nové studijní roucho se zeptala, kde je knihovna. Prstem naznačil, že vysoko. Opravdu hodně vysoko.
Trvalo snad půl hodiny, než vyšla do správného patra. Přes obrovitost komplexu nebyla nikde označení a jedině lidé ji mohli správně navést. Občas se i pletli. Pak si ale uvědomila, proč zde bylo tolik nesrovnalostí. Knihovna zabírala snad třicet pater. Ta obrovitost jí vyrážela dech. Kdyby se rozhodla spočítat všechny knihy, trvalo by jí to celý život. A ona ho měla mít ještě dlouhý.
Muž, který měl na starost toto patro ji změřil přísným pohledem. „Kdo jsi?“
„Aleidané.“ Odpověděla ihned. „Poslali mě studovat do knihovny a tohle je prý knihovna.“
„Jsi učeň?“
Přikývla.
„Pak tady nemáš co dělat.“ Opáčil. „Toto je knihovna šestého kruhu vědění. Ty máš být o třináct pater níž.“
Opět přikývla a sešla o několik poschodí dolů. Vešla do dveří.
„Aleidané.“ Ozvalo se.
Otočila se za směrem hluku a spatřila zdatného muže, který byl spíš vojákem, než mágem.
„Buď vítána. Mé jméno je Khadr. Mám za úkol tě vyučovat v umění soustředění a je možné, že spolu budeme postupovat i na vyšší úrovně.“ Uklonil se. „Půjdeme nyní do čtenářské části a tam ti ukážu, co bude tvojí první zkouškou. Některé znalosti už pravděpodobně máš a bylo by zbytečné tě učit znovu tomu, v čem jsi již dobrá.“
Následovala jej. Byl to člověk? Nevěděla. Každopádně k němu cítila náklonnost. Ale ne fyzickou. Spíš intelektuální. Něco ji k němu táhnulo a ona nevěděla co.
Protiklady se přitahují.
Hloupé. Bylo to, jakoby někdo mluvil. A jak on může být protiklad? Znovu se na něj podívala. Chodil skutečně divně. Jako šelma. Jak se sem dostal voják? Vypadal na člověka, který řeší problémy spíše silou, než rozumem a vyplácí se mu to.
„Tady.“ Zastavil se. „Posaď se na tohle místo.“ Ukázal na studijní lavici, kde ležela připravená kniha. „Otevři to.“ Přikázal jí, když se posadila.
Otevřela svazek a zírala na změť symbolů a značek, které v šílené hustotě pokrývaly list za listem. Obracela stránky, ale nenacházela nic, co by jí připomínalo kterékoli písmo, jaké kdy viděla. A to neuvažovala o jazyce.
„Mág potřebuje mít otevřenou mysl.“ Řekl Khadr a posadil se naproti ní. „Tvůj úkol bude přijít na to, co se za tím písmem skrývá. Je to podobné, jako cvičení s kapkou. Znáš ho, ne?“
Kývnula.
„Tohle je skoro to samé. Svíráš vědomosti a ty ti pomalu unikají. Výsledek však je, že se tvá mysl uvolní. Je to mnohem účinnější cvičení, než to vodní. Uvidíš.“
Sledovala pozorně první stránku, ale nic neviděla. Zkoušela řešit symboly ze všech stran, ale jakkoli byly v některých ohledech podobné s nějakým jiným písmem, v dalším se hned ztratily.
Prohlížela tu knihu hodiny a hodiny. Khadr mnohokrát odešel a zase se vrátil. Občas si donesl nějakou knihu a chvíli si četl. Jindy přivedl dalšího studenta a vysvětloval mu věci, kterým nerozuměla. Ona se soustředila na tu věc ležící před ní.
Kniha jako souhrn myšlenek. Nebylo to písmo, co ji zajímalo. Musela o úroveň výše. Jazyk, podle kterého je ta kniha napsána, má svoje pravidla a ta lze najít snáze. Zvuk nemá význam. Význam má myšlenka. Položí-li člověk myšlenku na pergamen, vyjádření se stává konkrétním. Nikdy však nemohla přijít na to, co se v knize píše.
Ale mysl, ta nejde popřít. Člověk skládá první věc, pak čin, pak důsledek. Objevila první zákonitosti a nalezla rozdíly mezi vyjádřeními. Stavba vět se jí začala rovnat v mysli. Věta je myšlenka. Nic jiného. Činitel, činnost, čin. Věta je vyjádření činu. Opakovaná slova. Ta kniha je pro myšlenkově slabého člověka. Stále opakované fráze v mnoha obměnách. Spíše zpěv, než význam. Ze začátku málo znaků, časem jich přibývá. Obrázky textem.
Odmyslela si stylizované ilustrace, které splývaly s textem. Vyplul před ní svět. Slovo, obraz. Čin, mnoho obrazů. Myšlenka, stovky symbolů. Obrátila stranu. Již byla půlnoc. Nejedla a dávno shořely první louče dnešního dne. Další myšlenka. Několik stran symbolů na sebe navazujících. A pak uviděla symbol pro pocit. Desítky stran myšlenek. Otočila na poslední stranu. Jí vévodil jediný obrovský symbol komplikovaně spojený z mnoha znaků. Viděla to. Jediná věc mohla být nadřazena všemu v knize.
„Vím, o čem ta kniha je.“ Zavřela ji.
Khadr se zvednul od své knihy a také ji zavřel. „Jsi velice rychlá. Mnoho studentů na to dodnes nepřišlo. Mluv, co se za tím písmem skrývá?“
„Je to pojednání o lidské mysli.“ Řekla. „V té knize se píše o duši člověka. Zároveň jde o slovník, aby mohla být pochopena.“
Přikývnul. „Máš pravdu. Je dva tisíce let stará a pochází z chrámů Mordienu. Přestože si nikdo nikdy nezapamatoval slova jejich jazyka, jsme schopni vyložit písmo jejich kronik právě díky této knize. Je to kniha, jež je klíčem k jejich písmu. Ačkoli neznáme jeho znění, jsou v této učebnici vyloženy všechny souvztažnosti tak, že je inteligentní člověk dokáže pochopit. Jde o jeden z mála známých způsobů, jak vysvětlit jazyk bez slovníku.“
Zírala na něj.
„Teď bude tvým úkolem celý text dekódovat a naučit se jej. Je jedno, jaká slova se naučíš. Doporučuji ti ale, aby sis k tomuto písmu přiřadila jazyk run. Runový jazyk je vytvořen z psychické podstaty a dokáže v tvém vědomí naladit tu správnou sekvenci nálad, která je potřeba. Pochopíš, až se dostaneš do druhého kruhu. Musíš se naučit toto písmo tak, jako by to bylo písmo tvého lidu. Studuj. Potom mě hledej vždy ráno u vchodu do této části knihovny.“
Zvedl se a odešel.
Prohlížela si dál knihu a hledala v ní další věci. Nebyla však toho schopná. Celý den četla, nepila, nejedla. Musí jít spát, aby dokázala přečíst věci skryté v tom pergamenu. Zavolala posluhu.
„Doneste do mé cely jídlo a pití.“
Několik poklon, zmizel. Ti, co zde sloužili byli zvláštní. Věděli, kde kdo bydlí a pamatovali si, co mají komu přinést, kdy kdo má vstát. Přitom neviděla stejnou tvář, která by ukazovala na jednoho člověka, který věnuje veškerou pozornost jen jí. Vzala knihu pod paži a zvedla se od stolu. Dnes se vyspí, ale s vycházejícím sluncem začne s opravdu těžkým studiem.