A co se týká nevraživosti představitelů a zastánců církve vůči knize a
filmu – ničím mě nepřekvapuje, ale je podle mě zbytečná. Nikdy jsem
nechápala proč jsou pro věřícího důležitější symboly, modly, chrámy, věcné
předměty než myšlenka. Myšlenka toliko nejdůležitější – která přežila
tisíciletí – snad mi odpustí všichni, když ji shrnu do dvou slov a to
– žít kvalitně. Prožívat každý den, tak abych nikomu neublížila, někomu
pomohla, pracovala co možná nejlépe, starala se o svého ducha a tělo
– o žití, které mi bylo dáno – jako dar nejvyšší. Je
nepochopitelné a zničující, že nám historie předkládá miliony osvědčených
filozofií, rad, zásad, postupů – ve všech oblastech společenského života,
a přesto se stále ulpívá na nepodstatných hovadinách – jako je například
pojmenování problému, krvelačné bitky o to jestli je posvátnější pravá
nebo levá noha, žena nebo muž. A na to hlavní nezbývá prostor ani síly. Po
nás přijde potopa, to je víceméně jisté. Film řeší otázky, které nejsou nové.
Spíše ukazuje zbytečnost víry, která jako každá idea byla ryzí a čistá svými
úmysly, však provedení trochu zakulhalo. A když se podíváme zpět do
historie, nalezneme jen v našich dějinách hotovou spoušť, kterou spáchala
církev – jako organizace. Ale božstva byla vždy, a honba za prosazením
svého je také navždy zakotvena v lidském genotypu. Takže vpodstatě
polemizujeme nad danou a nezvratnou věcí. Svého života si vážím a je pro mě
důležité ulehat ke spánku s vědomím, že jsem nepromrhala den svého života.
Nehlásím se k žádnému náboženskému spolku, či organizaci. Hlásím se jen ke
svému svědomí.