27.11.09 | Jan Václav Znojemsky, @, další tvorba | 3016 x | vypínač
Každý člověk žije své sólo.
Někdo je však sólistou megálního orchestru.
A někdo.
Žije jak slepý harmonikář.
Hrající na rohu u té funkcionalistické budovy.
Ale žije.
Slyší své srdce, jak pumpuje.
Žene jeho krev do žil.
A do mozku.
A do prstů
Sice nevidí, ale je šťastný.
Že žije.
Lidé, kolemjdoucí obměkčeni.
Těmi tóny nenaladěnými.
Tím zvukem co trhá uši.
S pohledem na slepce.
Že je štěstí.
Že žije.
Hodí mu do klobouku šesták.
A bude šťastný.
Ale.
Co je to štěstí?
cesta naděje zima . touha sobota fantasy povídka vzpomínka ... mládí erotika vztahy deprese vztah noc voľný verš horor zoufalství čas realita samota * pocit nenávist humor osud smutek zklamání sen hrůza láska podzim emoce haiku strach bolest krev poezie život srdce x příroda smrt horror pocity .. marnost antilistí jen tak les svoboda momentka temnota sex aa vyznání beznaděj tma město žena přetvářka
Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.
©1999-2023 Skaven
komentářů: 14766
článků: 557
obrázků: 3653
dílek: 6428
autorů: 864