27.11.09 | Jan Václav Znojemsky, @, další tvorba | 3277 x | vypínač
Každý člověk žije své sólo.
Někdo je však sólistou megálního orchestru.
A někdo.
Žije jak slepý harmonikář.
Hrající na rohu u té funkcionalistické budovy.
Ale žije.
Slyší své srdce, jak pumpuje.
Žene jeho krev do žil.
A do mozku.
A do prstů
Sice nevidí, ale je šťastný.
Že žije.
Lidé, kolemjdoucí obměkčeni.
Těmi tóny nenaladěnými.
Tím zvukem co trhá uši.
S pohledem na slepce.
Že je štěstí.
Že žije.
Hodí mu do klobouku šesták.
A bude šťastný.
Ale.
Co je to štěstí?
srdce antilistí strach život * povídka smutek bolest les čas beznaděj noc naděje láska fantasy zoufalství přetvářka smrt horor vztah temnota svoboda marnost zklamání sen jen tak sex osud pocit realita vztahy hrůza . město touha .. deprese vzpomínka nenávist humor zima ... samota tma aa voľný verš mládí krev příroda žena poezie sobota emoce podzim x pocity momentka haiku cesta horror vyznání erotika
Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.
©1999-2025 Skaven
komentářů: 14778
článků: 557
obrázků: 3653
dílek: 6474
autorů: 867