27.11.09 | Jan Václav Znojemsky, @, další tvorba | 2928 x | vypínač
Každý člověk žije své sólo.
Někdo je však sólistou megálního orchestru.
A někdo.
Žije jak slepý harmonikář.
Hrající na rohu u té funkcionalistické budovy.
Ale žije.
Slyší své srdce, jak pumpuje.
Žene jeho krev do žil.
A do mozku.
A do prstů
Sice nevidí, ale je šťastný.
Že žije.
Lidé, kolemjdoucí obměkčeni.
Těmi tóny nenaladěnými.
Tím zvukem co trhá uši.
S pohledem na slepce.
Že je štěstí.
Že žije.
Hodí mu do klobouku šesták.
A bude šťastný.
Ale.
Co je to štěstí?
emoce samota mládí vztah marnost vyznání sobota krev horror sen sex zima podzim svoboda poezie osud jen tak realita erotika pocity žena vztahy pocit aa x povídka hrůza .. naděje město . nenávist antilistí život láska fantasy tma srdce touha cesta les strach voľný verš * bolest horor ... momentka přetvářka deprese humor vzpomínka příroda zoufalství smutek smrt čas noc beznaděj zklamání haiku temnota
Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.
©1999-2023 Skaven
komentářů: 14764
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6418
autorů: 864