27.11.09 | Jan Václav Znojemsky, @, další tvorba | 3236 x | vypínač
Každý člověk žije své sólo.
Někdo je však sólistou megálního orchestru.
A někdo.
Žije jak slepý harmonikář.
Hrající na rohu u té funkcionalistické budovy.
Ale žije.
Slyší své srdce, jak pumpuje.
Žene jeho krev do žil.
A do mozku.
A do prstů
Sice nevidí, ale je šťastný.
Že žije.
Lidé, kolemjdoucí obměkčeni.
Těmi tóny nenaladěnými.
Tím zvukem co trhá uši.
S pohledem na slepce.
Že je štěstí.
Že žije.
Hodí mu do klobouku šesták.
A bude šťastný.
Ale.
Co je to štěstí?
poezie podzim * jen tak emoce vztah svoboda cesta osud vztahy smrt erotika sen pocit vyznání láska zoufalství samota voľný verš haiku vzpomínka humor hrůza mládí pocity noc naděje fantasy beznaděj povídka bolest horor .. město touha ... krev srdce smutek marnost deprese les sobota přetvářka aa zima strach zklamání . antilistí horror život sex realita nenávist momentka tma čas žena příroda x temnota
Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.
©1999-2024 Skaven
komentářů: 14774
článků: 557
obrázků: 3653
dílek: 6459
autorů: 867