27.11.09 | Jan Václav Znojemsky, @, další tvorba | 3225 x | vypínač
Každý člověk žije své sólo.
Někdo je však sólistou megálního orchestru.
A někdo.
Žije jak slepý harmonikář.
Hrající na rohu u té funkcionalistické budovy.
Ale žije.
Slyší své srdce, jak pumpuje.
Žene jeho krev do žil.
A do mozku.
A do prstů
Sice nevidí, ale je šťastný.
Že žije.
Lidé, kolemjdoucí obměkčeni.
Těmi tóny nenaladěnými.
Tím zvukem co trhá uši.
S pohledem na slepce.
Že je štěstí.
Že žije.
Hodí mu do klobouku šesták.
A bude šťastný.
Ale.
Co je to štěstí?
cesta srdce noc město naděje beznaděj .. haiku horror voľný verš život pocity podzim vyznání smrt touha sobota marnost hrůza smutek povídka příroda bolest strach aa vzpomínka zima krev erotika osud nenávist humor vztahy tma horor poezie les deprese jen tak samota * emoce temnota x antilistí sex mládí pocit momentka realita čas sen zklamání svoboda ... žena přetvářka . láska vztah zoufalství fantasy
Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.
©1999-2024 Skaven
komentářů: 14774
článků: 557
obrázků: 3653
dílek: 6454
autorů: 867