Nokturno.net / články

Typická lidová hudba lidu Čanki, tak by se ze základu dalo popsat toto nové album ethnobigbítové kapely Čanišou. Typické nástroje - dominující dechy se svými úsekovitými melodiemi alá balkánská dechovka, rytmus udávající bicí, djembe a další perkuse otce a syna Klukových, svou výrazností zajímavé didgeridoo a zpěv... Na koncertech velmi výrazný Karel Heřman se zpěvem opět stará o velice důležitou součást osobitého projevu kapely. Zpěv je to také důležitý pro celkovou náladu z hudby u posluchače, která je velmi podstatná (až mne napadá kam se na Čankišou se svou snahou po "rozkoši" hrabe Daniel Nekonečný). Kromě obvyklého zpěvu hrdelním hlasem používá Karel Heřman i dalších od něho již známých prvků. Například "nezpěv", kde se stylizuje do role šamana svolávající lid k obřadu nebo třeba napodobování zvuku didgerida.
Oproti předchozí desce Densé ju působí album více vyváženě, tzn. že každá píseň má co nabídnout oproti minulému CD, kde bylo sice pár dobrých písní, ale bohužel i několik velmi nezáživných. Album je více podobné zdařilejšímu albu z minulosti, tedy Hudba Lidu Čanki. Na obou jsou písně svěží ,energické a dobře poslouchatelné.

První 4 písně se drží klasického čanki stylu, ale v každé se nachází něco zajímavého. Vyniká mezi nimi druhá, skáčku velice podobná (až na trochu balkánský nádech v dechových melodiích) píseň.
Možná poněkud neobjektivně zmíním i píseň Sitta. S ní jsem měl problém pořád mi něco připomínala... až když jsem si všiml zobcové flétny tak mi došlo že mi připopmíná Jetho Tull... mám pocit že tato píseň je celkově hodně bigbítová, a takovou svou specifickou rychlostí i podobná některým písním Jethro Tullu...
Po této čtveřici následuje takřka manthrická píseň Anay Yo- Heřmanův zpěv, posléze doplněn o zpěv dívčí v podání hostujícího souboru Dead dog singers, kde se o zvukový doprovod starají především různé bubínky a další perkuse.
Moc neznám Drum and bass, ale řekl bych že v titulní písni Gamagaj hrajou nástroje v pozadí (tedy rytmické nástroje a basa) ve velice podobném stylu. Rytmika je zde velice zajímavá protože odobčuje od nástrojů a zpěvu v popředí, je tedy na jakési vlastní koleji, přitom ale popředí nijak nehyzdí. A zajímavost je ještě umocněna naléhavým zpěvem vypravujícím o hlavním hrdinovi alba- Gamagaji. Uprostřed písně je pasáž, která nemá v minulých písních období. Pomalá rytmika je stálá, ale nad ní vyplouvají hlasy dalších nástrojů, projeví se a posléze zase zmizí aby se později opět pozvolna ozvaly. Podobné takové té pomalé elektronické hudbě ve stylu EOST, posledního alba Magorie od Šarközi atp.
Píseň Halovani je další píseň jíž podobná se na žádné z minulých desek neobjevila. Zde se jedná o africké rytmy se vším co k nim patří.
A k popisu tří posledních písní použiju přirovnání, zdá se mi to velice užitečné a vhodné....
Píseň Pndapetzim mi připomíná meliodiemi hudbu ze salónů na divokém západě, tedy aspoň tak jak ji ztvárnil film Limonádový Joe. Čankiové možná podobné salony měli a tam se asi pro potěchu jednonohých alkoholiků hrála tato a jí podobné písně.
Píseň Henaá zase mohla vyhrávat v hudebních hitparádách pro mladé moderní čankie:-))) - ta je totiž zase až popová.
No a píseŃ Roq zase hrávala na čankiáckých tanenčích, když se učili tango.

Kromě zmíněných Dead dog singers se objevují i další hosté. Nejznámějsí z nich je polovina dua Tara Fuki- Dorota Barová. Její působení na desce je ale sporné. Pokud se posluchač na ni přímo nesoustředí, těžko ji postřehne. Kapela asi nechce aby byla moc výrazná, ale v tom případě by Dorota Barová hostem vůbec nemusela být a neztrácet tak čas.

Co se týče kvality obalu, je zde vrzůstová tendence. V pvní desce se objevovalo jen několik vět o lidu Čanki, na druhém albu potom "překlady" písní a nyní už dokonce jakási povídka, v níž jsou ukryty názvy písní a tudíž i co znamenají a o čem zhruba povídají. Tak mne napadlo, že by nebylo od věci napsat i nějakou knihu s Čankišskými mýty a legendami.

Celkově dobrá a zajímavá hudba s propracovanými aranžemi, na kterou se na fesťácích bude dobře tančit. Každá píseň má co nabídnout a dobře se poslouchá. Přesně jak se to dalo očekávat. A v tom je právě ten problém. Myslím že soubor již dostatečně vytěžil ze svého nezvyklého stylu který zaplnil celé dvě desky, ale při třetím albu je to v kontextu alb předchozích monotónní, nudné a jak jsem již řekl předem očekávané. Už nastal čas aby se Čanišou vydali jinou cestou. A jakou??? Myslím si že na to existuje odpověď. Je jí nejlepší a titulní píseň z alba Densé jú. Kdyby se skupina vydala na cestu mongolských lidových písní, opět by byla na nějaký čas originální. A pokud jsou všechny monoglské písně stejně zajímavé a zábavné jako Densé jú, pak bych se stal ještě větším fanouškem Čankikapely než jsem...